Třeba

Pluji krásně líně po hladině
první věty, kde ty
již v polospánku vlastní stránku
právě končíš

Hravě svou číš
odhazuješ do vypita
a lež si radost po přičítá
přes chvost sebestředných chlapů

Kapka visí na okapu
Jinak nic
Jsme víc jak figurína,
co do klína lovce láká

A kdo hodně práci fláká,
záhy po dně válí sudy
Svět z půdy není opravdový
Třeba příště, ale kdo ví?

Zlomená

Milovala vlahou rosu

v odlesku začínajícího dne

Také zpěv roztoužených kosů,

když ráno poklekne

do modře nekonečna

I za bouři bez krupobití

byla vždy neskonale vděčná

V pestrém koloběhu bytí

zlatem prosvícenou líc

k slunci vzpínala neustále

jedna z mnoha slunečnic

v roztančeném sále

vrcholícího léta

 

Zlomená v půli

nyní kloní se tam

v zarosteném poli

promočeného podzimu

než mráz krajkovými prsty

položí ji do klínu

dovršené cesty

Odpuštění

Nepatrné škobrtnutí

mezi pruty dlouhých dnů

A bez rozmýšlení čas odsednul,

když na ději tlení 

pozvedly se obrátky

 

Do oprátky totiž

vstoupila potíž

Na to klidným hlasem

moudro krouživým lasem

polapilo vzbouřenou ctnost

 

Spíše chvost ohnivě sršící

za kštici ulpěl v oku

prvotního kroku

Hned pročištěné ovzduší,

kde bez kuší

slova cestu metou

 

Ať jsi tím či tou,

nikdy zlý stín

se zcela nevypaří,

když na oltáři urážliva

odpuštění neulpívá

 

 

***

 

 

Ať vědomě či nevědomky každý dělá chyby a některé zpětně nelze napravit, ale jde se z nich poučit Hlavní je umět odpustit. I sobě. 

Relax do vody

Co to asi je?

                                                  Správnost odpovědi si lze ověřit na: Relax od vody
(Autor neznámý)

Jako ti bobři

Šeptá vlnka vlnce na hladině,

že voda tence a hodně líně

korytem se dnešní den

dolů válí

 

Hodně pomaloučku 

míjí skály

a na samém dně v hloučku

debatují všechny ryby

 

,,Bezpochyby to bude tím,

že podzim místo jarních kopretin 

kosí listí ze stromů,

což pak ústí v pohromu!"

 

To prohlásil pstruh duhový,

co nejen mnoho ví,

taky má hodně sil

na rozdej

 

,,Kolem toku je alej."

Přidala se štika,

které se to taky týká

,,A další strom je podťatý.

 

Viníkem jsi právě ty!"

Hned ploutev míří na bobra

,,On původcem je všeho zla,

co přehradilo vodní tok!"

 

Marně šikují se na útok

Vždyť bobr je tvor chráněný

A ani rybky, ba ani my

mu nemůžeme ublížit

 

I malý bobr chce tu v klidu žít

 

 

Ze včerejší procházky

Krůček, krok,
tu potok
plný stínů
postavil se přes pěšinu
vyšlapanou

Trochu stranou
vrba smutí,
že již jen holé proutí
po vichřici
zdobí smutnou kštici
v podzimu

Nahotu déšť ovinul
do mlžné šály,
když dole nožky cupitaly
opatrně kolem tůně
kde  listí spadlé
hodně zvadle odpočívá

Náhle mocný příval
chladných kapek
zatlo drápek
do papučí,
kde do škvíry hned
proudem voda crčí

Chladnější již jen led

Vyjasněný rozboj

Ranní chůze chce se vzpouzet

přes klus divokých hnědáků

Jen zkus nakut

srp plastovým kladivem!

Je až s podivem kolik ruk se o to snaží

Stačí zlost štamprlí a hned jsme v ráži

Za střízliva zpět rozum se přitulí 

a mocnou paží máchne gesto

Nejsem tou nevěstou

čekající na spásné ANO

Stojíme stále na krajnici

 příštího rozhodnutí a vždy nové ráno

může pozměnit pnutí na zenit

přístupu z lepší strany

Nač mečem věčně tupit hrany?

Vždy je na čem

postavit nové základy

I tenkou nit lze uplést na klady

pevného lana

Postačí sťat bodláčí, klidně křivákem

Jen tak projasněná brána

i pod tmavým slamákem

vyroste do výšin

klidu bez revolty

Já a ty, jsme si vším ...

Splašený kůň

Slyším ho ržát na pastvině,
kde listopad trochu líně
stromům barví koruny
Mlha tmí se před očima
A v ní my

Ztuhle kroky sotva vnímám
nasáklá podzimem
Zas my dva spolu jdem
krvavou alejí včerejších třešní

Rozvíráš deštník laskavé náruče
Den je náš
a nikdo, nikdo neptá se na účet
za to, že pláž před malou chvílí
jsme vzpomínkami orosili

Slyšet již jen cval
To koník mládí
zas o větší kousek dál
za patami pádí

Mlha padla prudce k zemi
Na nebi zástup stále mladých hvězd,
co vidí jak teskno je mi
Na koni bujarém nejde se věky vézt ...

Noční kolotoč s ampliónem

Plápolám ve větru

 tam kde tmu

hlavolam v peklo krájí

Téměř na pokraji vyhynutí

vůle nutí stále žít

 

Zkusím obklad na nežit,

co z vin naklad 

vřed do srdce

tak prudce,

 až se hlava točí

po vrkoči beránků

 

V noci do spánku,

vlci ve smečce

nervům na smyčce zavyli

Stále není líp!

Tep bubnuje do sluje

dračího chřtánu

 

Proto slovy bránu

chci uzamknout ráno

do podkovy odcinkáno,

abych klid

 opět mohla mít

 

 

***

 

Jedna noc rušeného spánku se dá vydržet, ale když bezdůvodně  někdo hlučí více nocí v řadě ...

Chce to víc jak soví oči

Vezmi jako vděk,
když i neználek rozpozná
jak hrozná
může být mlčenlivá věta
vyřčeného okamžiku

Pak vřed dlouho je tam,
tam na rybníku
ve stojaté vodě
v mocném proudě
navršeného kalu

Ta rána hnisu,
co marně do obalu Tiramisu
snažíš se uschovat
Prostě mat,
kterému slovy lze předejít

Stačí mít oči sovy,
na prstech kyt
z voňavé vazelíny
a hlavně nebýt líný ...


***


Znáte ponorku?
A nemyslím tím podmořské plavidlo, ale pravidlo dlouhého soužití dvou lidí ...

Pocit okamžiku

Ztracené iluze stárnou v ponížení

na duze, co slzavé mžení překrývá,

když srdeční tětiva bubnuje skřípavě

vprostřed bubliny, jež v hlavě rozostří dýky

 

Byli jsme jiní kdysi, i když ze statiky

stále v průměru svíráme rysy 

sčítaných rozměrů dodaných hodnot

sepraných v potoce po vyschnutí

 

Dnes jsem robot či onuce v pnutí,

co z ulice neonů vidí jen  černou tmu

v mezihvězdí lidí a právě teď za tou zdí

pocit okamžiku ulehl do chodníku
 příštího kroku

V půli října

 

V mlze slunce od rána 

cestu marně si razí

Třeba je prodána za půl kilo sazí,

co komíny s šedivou hřívou

plivou do vlhkého poledne v bezvětří

Teprve tak nějak kolem tří 

pozvedne vítr oponu do sponu polojasna

To již mnohý z nás má nohy z ledu,

když na posedu beze zbraně

sleduje spad pestrobarevného listí

 

Již brzy sevře stráně listopad

do čelistí mrazivého dechu

a to pak zima ze stínu

nejen dětem pro potěchu

běloučkou prostře peřinu

Ještě rostou

Pastelky mezi prsty zamračena
barvy kreslí do korun bez mízy
Ač zelená stále hodně cenná,
krajinu pozvolna šedivá vyklízí

Pozdě se rozední do mokrých cest
a až k poledni slunce rosu počne mést
I mráz stříbrnou kosu
o štíty hor už lačně brousí 

A nezbední kosi
o padavku se dělí pod jabloní,
když do záclony noci slunce kloní
svíravý pocit nostalgie

Než vkročíš do magie na kraji lesa!
Tam totiž stopám pod kolesa
mlha vtiskla jen tak mimoděk
nádherné trsy václavek ...

Duhová rozlučka

Startuji ticho na plné obrátky

v podvečerním vlnění

Ticho co není!

 

Neslyšíš ho, nevidíš a přece je

ho plná spíž,

kde vyjeté koleje stříhají

 nekonečno

 

Černé mračno hbitě po kraji

 zimě nitě spřádá

Náhlá vláda prvotních slov

srazí krov mlčení do rozptylu

 

Snad skřivan na mohylu
 právě vložil

 barevnou tóninu vetkanou do žil podzimu

Ulehla duha do stínu ...

Stojí přede dveřmi

Téměř jsou tady

nezkrotně líná rána,

kdy ze zahrady

do hněda rozorána

půda v mraze jiskry roní,

zatímco saze balí

zbylé plody na jabloni

Do černa

A kdesi z dáli

blikající lucerna

cestu světlí

To aby březové metly

našly lopaty

před tím než stín hor

slunci na paty

pošle vzdor

vztyčených haluzí

bez listí

Zpěv meluzín

už brzy zajistí

královně zim

cestu z ledu

a nejen před dům bílou

hned posadí čepici

a s vločkovou vílou

rozvíří vánici

studené neproniknutelnosti

až do morku kostí

O horku budeme snít,

i když teplý byt

vezme nás pod ochranu

Každoroční krutý mráz

totiž sluneční bránu

časem nočním zamyká

na sto rampouchů

A vážně je klika,

že fachman od fochu

včas vyčistí komíny

i hříchy na duši od špíny,

co nikomu nesluší

a tím do domu

vstoupí vánoční pohoda

A vše se zase dá!

Zdraví je osobní věc a přesto

Bojím se neznáma

Obzvlášť zavřených dveří

Dokud v hlavě rozum mám,

chci vědět oč tu běží

 

Jít jak tele na porážku

s plnou hrstí

předepsaných prášků

do nikam vyústí

 

Jako vždy v koutě si zavzlykám,

pak zvednu zbytek síly

a hledám řešení

Kde bychom jinak byli?

 

Každý má spoustu trápení,

co i bez kvasnic

hodně nakynou

Najednou nestíhá vůbec nic

 

A když práce

stane se jedinou rodinou,

sebe začneme zvolna ztrácet!

Každá cesta zmol má bezpočet ...

 

Pak stačí škobrtnutí 

a nemít blízko oporu

A tehdy místo rázného tnutí

právě lékař by měl zdravé cestě zvednout závoru ...

***


http://www.novinky.cz/krimi/349864-do-ustavu-rozhodl-soudni-znalec-o-muzi-ani-ho-nevidel.html

Dnešní zdravotnictví je na hodně vysoké úrovni, ovšem vždy záleží na individuálním přístupu námi zvolených lékařů. I uznávaný odborník se může k některému pacientovi zachovat neodborně jen proto, že v něm vidí pouze porouchanou věc. A když si ta věc navíc dovolí říci vlastní názor ...

Prázdný strach

Prázdno rýhované
mezi dvěma pruhy
vítr vane na okruhy
podzimního pnutí,
když zrovna s trpkou chutí
vyzrálého kalvádosu
osud nesu na bedrech
Jenže ztrácím dech

Prázdno rozprostřené mezi stěny,
strop mírně nakloněný,
v koutě pavučina
a z poutě se vine před očima
jen zítřek hodně zakalený,
když vztek z bezvýchodné situace
se do pleny rozkrvácel

Prázdno zamlžené na obloze,
takže skrze nevidím
Zvlášť když černý dým štípe do nosu
Jó, kdyby na podnosu
osud dal na výběr,
hned plný džber pamlsků
kolem by se rozprsknul
a klid by tu v mžiku byl

A také přehršel sil

V polospánku

 

Ticho bubnující rytmem bolesti

zmocňuje na krajíci svítání všechny lsti

a pírko havraní vpíchlo do očí sukýnku Karkulčí

 

Jak to, že do vínku, můj bože, nebesa někdo obdrží

a jiný sobě sám velkou stává se průtrží

a hlavně s telkou pak tráví čas?

 

Proč vosí pas mládí má a proč z kádí hladina 

ve větru ztrácí se a proč tmu na míse neznalost předkládá

a komůrku pro hada v otvůrku dlaně má v panenské bláně?

 

Dál ticho křičí do ticha a jak slova tiší bolestná pleticha

ve snách nočního lokaje plujeme do ráje polospánku,

co do krajánku života sílu leje

 

Kdykoliv zle je, věz, že může být hůř a také líp,

proto dnes ostrý nůž do kůry rýp iniciály noci pro tiché zapomnění

A právě všichni brouci hromadně prchají po kraji opětovného snění ...

 

Do hloží

 

Píši bílou klávesou

na černé pozadí

Správná slova někde jsou

Možná v kapradí

se semení a v nich roste naděje,

když v uších zní

umíráček

Třeba se pletu

Třeba jen na túje

ptáček v letu položil píseň tesklivou

zatímco já bojuji s olivou na talíři

plném sladkostí

A co jak jsem jen stín

na pilíři nekonečna,

či ve větru bělásek,

co hned tak nevzdá se?

 

V myšlenkách jistě nebezpečná,

však práh nelze překročit

Proto hlavně vnitřní cit

posílám vesmírem

Pro další den,

co rozsvítí oblohu

do hlohu plného trní

i bílých květů

Nevstupuji na výsluní,

pouze holou větu

v nezkrotné touze do veršů zaklínám

Těžké, těžké je žít sám

Ani kdyby

Špatná odbočka
a čas nepočká
Jde po zkratce,
co jen tak krátce
před námi se mihla
Zůstala po ní jen těžká cihla
v batohu a na rohu 
slzy roní důlek vyšlapaný

Slovy celím rány
zahojené do jizev
Déšť omyje krev
a nikdo víc nepozná
zda obyčejná dívka
či princezna
zametla dřívka spolu se stébly,
co osud zašedlý vložil pod nohy

Plníme úlohy
s přesností robota
a každá trampota
naruší řád
Klidně i do duší našeptá pád
zářivé kometě,
co v elipse oběhu dumá o světě
Ne, nemohu

Zato musím
krokem husím
kráčet v pokolení
opakovaných chyb
Dáno nic není
Ani černobílo ...
A i kdyby bylo,
nebylo by líp!

Opět deštivo

Nestíhám vůbec nic

Ani utřít slzu ze zřítelnic

zamračené oblohy

 

Ve skluzu

nemohoucí mátohy

vstupuji do rána

 

Probrána jen napůl

pokládám na stůl

rozvitou růži

 

Po slunci touží

růžové plátky

Nic nejde vzít zpátky!

 

Ať chci nebo ne

vše odvane čas

včerejších vín

 

Byl mi vším

toulavý konipas,

co do trávy pod okno usedal

 

Na ptačí bál

nejspíše odletěl

s rojem včel medových

 

A první sníh usedá

do míst, kde nezbeda

roztančil cestu za rozbřesku

 

Nyní beze stesku

mokrý jíl vrabci obsypali
 bojovým pokřikem

 

Zatímco v dáli jarní sen

šije si nový kabátek s květinou v pase

To aby ze zimních šarvátek se vrátil v plné kráse

Klesající kámen

Kámen ke dnu klesající,
když plamen na zimnici
hasí chlad

Asi listopad u prahu
navýšil námahu
každému kroku

A čas v harému
nesplacených pokut
hned rozkošnicky šlape

A jako vždycky,
klidně i na kanape
hodí si šlofíka

Svědomí mu nic neříká,
proto klidně den odlomí
jak nepotřebnou věc

A padne klec
A my místo kalupu
díváme se přes lupu

Na všechny resty,
co do cesty jak ostré nože
povinnost staví

Takže nedej bože,
když tělo ochuraví!

V obzoru podzimu

Ve stínu ráda prominu

i žhavost slov,

co do osnov rytec mrazivě tepe

A pírko od káněte

ve vzduchu

plave neslyšně

 

Pryč jsou žně i senoseče

a po poli

už jen vítr vleče soukolí

 spadaného listí

zbarveného do ruda

Pak na zápěstí tma ruku dá

 

Čas svlečený do půli,

s ovocem na dlani

 k zimě se kutálí,

zatímco na louce motýl se prohání

zmítaný poryvem

ohnutých trav

Vem kde vem,
hlavně všechny zbav
plískanic chladivých,
co za nic mokrý sníh
metou do tváře
letního oltáře
 

 

Je jen na nás

 

Jsou dny plné voňavého rozmarýnu

a noci, kdy do leknínu potají

černí raci klepety šeptají píseň pozpátku

 

Jsou dny, kdy zahrádku sluncem vypálenou

zkropí déšť a kdy ani na kolenou

neprojdeš houštím problémů

 

Proto pouštím pro změnu proti proudu

těžkou hroudu minulosti,

nechť voda ji odprostí od všech hříchů

 

A také svoji pýchu předkládám

moudrému podzimu a už se nehádám,

že ve stínu Země slunce odpočívá

 

I slov příval ze mě prýští čistě

v úzkém místě možných spojení

Vždyť dopředu dáno nic není