Život je pes a proto je nejlepším přítelem člověka

Na svém autorském blogu vás vítá

Moje fotka
Obyčejná odrostlá děvčica všestranných zájmů, co si nejen ráda hraje se slůvky, ale chce proniknout i do hloubky problémů. Takový vesnický samouk, který i pomocí fota zachycuje prchavé okamžiky. Vždyť učíme se celý život a na věku nezáleží ...

sobota 28. února 2015

Jarní probouzení

 
 Mech zeleně se plazí
dole u studánky
Tam, kde zimostrázy
předčítají první stránky
procitnutí
 
O kus dříve slunce mlhu nutí
ulehnout stromům pod koruny,
co poupata napnuté mají
jak kytara struny
než zazní tón v jinotaji
 
Už i ptačí zvon hrdélek maličkých
maže poslední bílé zákoutí
Až roztaje veškerý led i sníh,
hned míza do proutí
sílu života prudce vloží
 
Jaro kolotá i všem lidem do žil

pátek 27. února 2015

Pro paní Jarmilu

 
Soukromí je hrad
a jen ten, kdo má rád
odlomí medovou špičku,
by poslal ji po sluníčku
očím hladovým

Nikomu nepovím,
co psáno mezi řádky
A jestli závist nakukuje zpoza rohu,
hned zavřu ji do ohrádky
a omluvím se pánu Bohu

Protože přej a bude ti přáno
platilo stejně dřív jako teď
Málokdo projde slavobránou
tolika společných let ...

čtvrtek 26. února 2015

Vzduch prořídlý

Vzduch prořídlý, obzor zakrytý,
když pod křídly staví zeď bez hranic,
a do skic rozletů narýsují mantinely
 
Osud celý
pod kontrolu
dostat se mocní snaží

Neznám lepší školu
nežli přežít
otisk vlastní stopy
 
Kdo zemřel, už nepochopí,
že ze střel bída padá
na kolena nevinných
 
Hitparáda bez potlesku,
kde poslední sníh
taje v lesku bolesti
 
***

http://www.novinky.cz/domaci/362569-muz-mohl-zinscenovat-masakr-aby-se-o-nem-mluvilo-rekla-policejni-psycholozka.html

středa 25. února 2015

Čtu

Čtu mezi řádky nespočet slov
- tákhle jsem malučká

Tvůj dům vyřezaný má každý krov,
zatímco moje klučka
ohmataná stiskem ruk,
v srdci zahojená stará rána
a tělo luk po výstřelu

I když od podbělu do oskeruší
slunce buší bronz do čela,
stejně zůstávám čtvrtá
Nic si z toho nedělám
- hrozně ráda totiž kutám grumbíry

Opět po chvíli
čtu moudré řádky
V mžiku beru zpátky počáteční tvrzení
Vůbec nejsem při zemi,
ale dívám se zpříma do očí slov!

Je prima, že tys našel pevný krov,
kde žádný mráz nemá šanci
propašovat meluzínu
Vždyť v každém ranci
ukrytých přehršel bývá stínů ...


***

Vzniklo po přečtení jedné z knih Jaroslava Čampulky, http://www.libres.cz/kniha/88-moji-zene/  ,

úterý 24. února 2015

Svět

Svět - široká pláň myšlenek
Pojď se proletět
Jen nečekej vděk
za slova před očima,
co různě každý vnímá
 
A nezáviď,
když cizí nit
zlaté šije stehy,
zatímco do tvé něhy
padá obyčejný mech
 
Na nocleh právě on
přímo stvořený
No a co, že strom
prorostl ho kořeny
a brouček tu i tam!
 
V mém mechu nikdy nejsi sám
Tak zanech spěchu a pojď
nalodit se
Svět prostorná je loď,
kde hoří i naše svíce

pondělí 23. února 2015

Pro kamaráda

Píšeš strašně lehce
nevázaně, svázaně
Odtrhnout se nechce,
když do dlaně
mozkových závitů
myšlenky vlétají
Hned je mi tu
jako když po ráji
jdu sepnutě
s Adamem

(Přitom nechcu tě
Jen nad rámem
netištěné knihy
vracím se zpátky,
když měla jsem ještě pihy ...)
Dál neřestně nakukuji do ošatky
něžných chvil,
co tolika slovy, tolika slovy
s jednou ženou jsi zachytil
Jen ona, Jarmila ti poví
jak má tě ráda

- Takhle moje nitro vidí
jednoho kamaráda z tolika lidí ...

sobota 21. února 2015

Když potká tě

Odepneš opratě,
uschováš zklamání,
když láska potká tě
na mezi či na stráni,
kde mezi škvírou
pramínek nejčistší vyvěrá
 
Když s milým, milou
právě jsi, změní se docela
i hnusné počasí
na přelet pavučin,
co zachytí do sítí
denní starosti i černý stín

Horší jak podlé zlo
s tváří nevinnou
do děje proklouzlo
Pak vše, co bylo rovinou
vyroste do nebes
a tyčí se soukolí ostnaté,
kde stávával svěží les
 
Dříve než poznáte
lživost vnadných slov
letíte vesmírem
s dopadem na ostrov,
kde nejčernějším šmírem
zamlží odjezdy
 
Kdo jede si pro hvězdy
svlečený do naha,
toho mrazivé počasí
ošklivě osahá
až dovnitř kostí
Pak těžko se viny zprostí
 
 
***
 
 
      Najít toho pravého či pravou není tak jednoduché jak se na první pohled zdá. Při hledání partnera - partnerky nejednou narazíme na člověka, který je ve skutečnosti úplně jiný než by se na první pohled zdálo. I to patří k životu, proto poznání zlého berme jen jako další překonaný schůdek k budoucímu štěstí, které na každého někde čeká. Hlavně po zklamání nezatrpknout, jinak se ti dva minou ...

úterý 17. února 2015

Obleva

Zamrzla květinka v poupěti,
když mrazivou silou
ráno tak do pěti
sukničku bílou
stříbřila jinovatka

Prý, aby byla in
poslala zima zkrátka
lem z kopretin
na poupě nerozvité,
co z chladu si nic nedělá

Vždyť se slunečním svitem
vysvleče docela
chmury únorové noci
Už i ti ptáci cvrlikají
jak ledy krásně v kraji tají

pondělí 9. února 2015

Zrovna drobně sněží

Myšlenky vítr rozfoukal
do sněhových jazyků
Na stránkách prázdný kal
a na triku svědomí hryže
 
A právě svědomí ví, že
nelelkuji bez cíle
Přesto na tisíc
úkolů pohřbených v mohyle
 
A těch svíc, co plápolá!
Lákají, bych právě je
vzala do kola
Do reje shonu bez konce
 
Po klávese prsty
tichounce běží
Za okny kraj pustý
a tady?
 
Tady drobně zrovna sněží ...

pátek 6. února 2015

Dej tomu čas

Kříž na řase už zase
tíží kroky
Bereš si smokink,
já tričko vyprané,
můj pane v neštěstí

A co tvůj syn
až se začne ptát,
kde je taťka?

Pomysli na návrat
dřív než vrátka
uzavřeš na petlici

Vše není lež
tak jako nejsme jen permoníci
plnící rozkazy

Netřeba hned provádět výměnu,
když se cos pokazí,
proto ve jménu nás
dej tomu čas ...

středa 4. února 2015

Skličující záhada

   Už se vám někdy stalo, že jste něco neviděli, přestože jste to měli celou dobu před očima?
   No a právě to se tady tento týden stalo. Když 81letou maminku rychlá během čtrnácti dnů již po druhé odvážela, bylo chladno. Cesta k sanitce vede přes devět schodů s chodníkem a tak jsem přes ni chvatně přehodila její lehkou, ale teplou přikrývku v sněhobílém povlečení, kterou jsem si pak u sanitky vzala zpět. Po jejím odjezdu bez meškání jsem využila příležitosti a hezky komplet celou její postel i s madračkou dala důkladně vyvětrat a hlavně vymrznout. Mráz je totiž nejspolehlivější zabiják všech všudypřítomných roztočů. Až při příležitosti možného maminčina návratu jsem následovně samozřejmě provedla i generální úklid celého řádně provzdušněného pokojíku. Při převlékání peřiny jsem zevnitř povlečení vyndala mně neznámou starší šedavou deku s modrým pruhem a jakýmsi znakem. Záda přejel mráz a srdce sevřela úzkost výčitek.
   Tak proto bylo mamince poslední dny zima i pod peřinou! Ani moje deka, kterou jsem jí pro zahřátí navíc přikryla, nic moc nepomohla. Teprve teď jsem pochopila, že tato lehká sepraná deka místo původní ovečky byla hlavní příčina bolestí a ne maminčin půlhodinový pobyt venku,  který den před výrazným zhoršením stavu absolvovala přes můj důrazný protest nedostatečně oblečená! A já osel jí pak ještě předhazovala, že si zhoršení stavu opravdu způsobila sama, když se jako vždy snažila prosadit opak všeho, co řeknu a já tehdy ustoupila stařecké trucovitosti ...
   No jo, ale, kde má potom tu svoji teplou přikrývku z ovečky, co jsme jí dali k vánocím a pod kterou si vždy tak libovala?
   Pustila jsem se s vervou do marného hledání nejen na všech možných místech v domě, ale hlavně ve vlastní paměti, kde zela díra a jediné, co se mi vybavovalo byl fakt, že vypranou deku vůbec neznám a od posledního převlékání tu byl na návštěvě jen a jen brácha. Že by mu ji darovala? Proč? Proč by si ji bral?
   Ani ,,domácí", co mi jezdí na Salaš pomáhat, po telefonu nic rozumného neporadili. Neustále a dokola jsem si nejen kvůli uklidnění opakovala, že deku z ovečky mám určitě před očima a jen a pouze ji nevidím.
   Do čistého voňavého, tentokrát barevného povlečení jsem oblekla protialergickou záložní peřinu, co mám přichystanou pro případné nocležníky a netrpělivě čekala na návrat maminky. Bála jsem se její reakce, ale vysvětlení záhady bylo pro můj vnitřní klid důležité.
  
   Přišlo pondělí a s ním oznámení sestřičky z nemocnice, že maminka je propuštěná. Sedla jsem ihned do auta a jela pro ni. Vždy totiž musela na odvoz sanitkou čekat dlouho do odpoledne a při následné jízdě prý pokaždé jí pak bylo hodně zima a musela jsem k ní záhy přivolat lékaře, co ihned nasadil antibiotika na zánět. Tak jsem tentokrát raději sanitku stornovala.
   Maminku jsem k autu přes zasněženou cestu dovezla na nemocničním vozíku, pomohla jí nasednout a šup do lékárny pro léky. Ještě zastávka v Lídlu pro čerstvé pečivo. Obchod je při cestě a má nejkratší okruh k pokladně.
   Už stojím před pokladnou v řadě jako třetí. Zvolna vkládám chleba, rohlíky a pro babi hrozny těsně za nákup přehrazený cedulkou přede mnou . Pás  v mžiku vše odváží a vzniká metrová mezera akorát tak na délku mého prázdného nákupního vozíku, kterým jsem se neznatelně dotkla mladíka přede mnou po žduchnutí zezadu. Otáčím se a pohled sjel po divném týpkovi, tak asi v mých letech, co v mžiku přikazuje: ,,Podejte mi tu ceduličku!"
   ,,Prosím!?"
   ,,Co jste hluchá, tu cedulku na přehrazení nákupu. No, podejte mi ji!"
   ,,Dovolte, hezky si ji podejte sám, máte k ní stejně daleko jako já. Navíc já k ní totiž  ani nedosáhnu, milý pane," dotčeně odmítám manipulaci od neomalence, co připomíná spíše bezdomovce než slušného muže v nejlepších letech.
   ,,No vidíš to, vidíš tu drzost, to je vychování," obrací se nazlobeně na tiše stojící drobnou paní podobného vzhledu. ,,To snad ani není možné, pojďme k vedlejší pokladně, za takovou stát nebudeme ..."
   ,,Vy s takovým vydržíte?" Bráním útokem vlastní hrdost.
   ,,Je to ten nejlepší mužský, lepší nikde není," přikrčeně pípla oslovená taky žena, co nijak do partnerova monologu nezasahovala.
   ,,Tak to vám musím gratulovat, " s nevěřícím úsměvem spíše lituji drobnou osůbku a snažím se ignorovat další narážky hodně dotčeného nejlepšího chlapa pro zakřiknutou paní a jen pokladní začala sečítat můj nákup, automaticky za něj vkládám rozdělovací ceduličku, co byla konečně na dosah. Tu zezadu výrazně slyším nepřeslechnutelné vyjádření k mé osobě: ,,No konečně, že už zmizne nebo mě z ní trefí šlak ..."
   ,,Už aby se tak stalo, aby zde konečně zavládl klid a pohoda," hbitě vracím úder směrem k neomalenci a hned na to s omluvným úsměvem podávám pokladní předem nachystanou přesnou sumu za nákup a s přáním hezkého dne odcházím směr auto.
   Cestou domů jsem celou příhodu povyprávěla mamince a před odbočením k domu nezapomněla připomenout, aby nikam nespěchala, že jí s vystupováním pomůžu.
   Do jedné ruky hůlku, u druhé dělám oporu já a jdeme do schodů. Tři za námi, tři před námi a přestože slaboučké mamince opět pomáhám zvednout i nohu, kleká na kolena, ruce na zem a že dál to už nejde. Ihned si ověřím, že už udrží stabilitu a šupem do auta pro tepelnou podložku, kterou umísťuji pod maminčiny části těla dotýkající se ledově mokrých schodů. Jen co se opírá již jen o suchou podložku, hned mobilem volám sousedku s prosbou o pomoc. A první, co od ochotné sousedky slyším, je výtka: ,,Jaktože ji nedovezla sanitka!"
   No, to už teď vím také! Prostě jsem situaci přecenila. Naštěstí jsme pak společnými silami maminku dostaly do teplučkého křesla a na ledová kolena i ruce jí hned přikládám teplý obklad.
   Není nad to mít dobré sousedy.
   Teprve až se maminka zaklimatizovala, opatrně se ptám: ,,Nevíš kam se dala tvoje peřina z ovečky? Oblečenou jsi teď měla tuhle neznámou deku, co vypadá jak nemocniční. Co vlastně to je za deka," ukazuji na neznámého šediváčka volně přehozeného přes křeslo.
   ,,Tu vůbec neznám. Kde mám svoji ovečku!?" A už to začalo. Snažila jsem se ji uklidnit, že určitě někde je, jen jsem ji nenašla.
   ,,Kdo mi ukradl moji ovečku?" Hned vyrukovala se zloději, kteří ji její deku vysvlekli, protože jsem ji já nechala venku a místo ní podstrčily starý hadr. Ani skutečnost, že přes velkého psího hlídače, který má naprostou volnost, se do zahrady, natož do dvora nikdo neodváží, ani přes tuto skutečnost maminka s nadáváním na sprostého zloděje nepřestala a noc tím pádem opět nebyla ani pro jednu z nás odpočinková ani spací. A ráno také nezačalo nijak slavně. U kurníku zamrzla zvedací dvířka, tak jsem šla slepice pustit ručně. Při zajišťování mi dvířka vyklouzla v momentě, kdy tam mlaďoučká slepička chvatně strčila hlavu. Zrovna slepička, co právě začala nést!  A já ji prostě a jednoduše popravila tupou gilotinou!  Ani mé následné slzy nepomohly. Bude to hodně drahá slepičí polévka ...
  
   A záhada se ztracenou ovčí přikrývkou stále nevyřešeně hořce trčí ve vzduchu. Dokonce ani syn, který dojel doplnit v mrazu rychle mizející dřevo, přikrývku nikde nenašel. A to prohledal i každičké místečko na prostorné hůře. A nešťastná babi mezitím buď nadávala na zloděje anebo se jen modlila růženec a nic ji nebavilo.
   Oprané povlečení konečně věším ven a pojednou uvidím neviděné. Nejenom deka, ale ani povlečení z ní nám nepatří. Už rozměr je větší a má zasouvací prodloužení. Hned jsem si vybavila znak, co je vepsaný v rohu na dece - K 4. Už jak jsem prvně deku spatřila mně blesklo hlavou, že vypadá jako nemocniční! A místo abych se tohoto zjištění držela jako klíčového, jsem tak akorát popřemýšlela, kdo kdy v nemocnici pracoval.
   S úlevou běžím do pokojíku , kde pokolikáté již syn prohledává skříně a rychle ze sebe vyklopím: ,,Už vím, kde je babiččina ovečka! Darovali jsme ji nemocnici! Když maminku rychlá odvážela, omylem se pokrývky prohodily!"
   ,,Je to tak," s úlevou přikyvuje i probraná maminka. ,,Jak jsem na to mohla zapomenout! Už v sanitce jsem říkala, že deky jsou špatně, ale to mě zrovna záchranářka napíchávala žílu na kapačku a tak jsem na to hned zapomněla."
   Záhada vyřešená a všem se hodně, hodně ulevilo. Představa, že pokrývku z ovečky někdo vědomě ukradl byla šíleně hnusná a brala klid celé rodině.
   A babi? Jen jsem vyšla za dveře, už hlasitě děkuje: ,,Pane Bože, děkuji, že se to vyřešilo a odpusť, že jsem z krádeže obviňovala nevinné ..."

pondělí 2. února 2015

Život

Jaký je smysl života?
   Ani nevím kolikrát jsem tuhle otázku zaslechla a hlavně si nevzpomínám na odpověď ...
   Včera jsem se dívala v televizi na dokument, který popisoval vznik bahenní sopky po zásahu člověka. Kdy obsluha vrtné soupravy nejmenované společnosti hledající zásoby zemního plynu nedodržela v hloubce dostatečně zabezpečující postup, čímž narušila stabilitu horniny a následnou puklinou v blízkosti vrtu došlo k výronu bahna. Bahno i nadále nekontrolovatelně probublává na povrch zemské kůry ...
   Smyslem života je prostě ŽIVOT. Neopakovatelný koloběh zázraků, jehož nedílnou a jedinečnou součástí právě teď jsme i my. Každý z nás je stejně křehký, zranitelný, zodpovědný, odolný i netečný. Od prvního nadechnutí se bijeme o každou vteřinu a zároveň vteřiny necháváme jen tak protéci mezi prsty. Zkoumáme a hledáme počátek života, který však může být zároveň i koncem. Život je totiž kruh, co lze jediným okamžikem kdykoliv přetnout na nový začátek příštího kruhu. A kdo ví, jestli i pak v něm budou podmínky i pro nás? Proto si važme každého dne a radujme z každé vteřiny, kdy tu jsme.
   Celosvětově se bojíme následků možného dopadu vesmírného zbloudilce a zároveň ...

neděle 1. února 2015

Únor 2015

Je prvního února
a už zase do dvora
vlezl krutý mráz,
co nám tady konečně
všechnu zeleň spás
a zcela sám a statečně
balí vodu do křehkosti,
co přemostí i zrádnou řeku
 
A kde ještě předevčírem 
tekl potok bujným vírem,
tam dnes stezka hrbolatá
Srdečně je každý zván
Právě zima vrata
 otevírá dokořán