Čas do červánků rozevlátý,
když kočár zlatý
tma vypřahá
a ty
něžně, do naha
svlékáš poslední vteřiny
nedočkavé
Tolik dnů západ sám
přivíral oči spavé
Dnes ke hvězdám
rozlil přání
ve dvou za svítání
vítat úsvit jara
Můj živote,
ať třeba jen kapička malá
štěstí stéblem trávy vyprší
na víčka zavříté
v rozkoši
I pomocí múzy
najde člověk člověka.
Třeba v sobě
Pak na cizím hrobě
vybrečíme trápení
cestou k jaru
V sněžence pramení
právě!
Stačí podívat se na louku,
kde v loňské trávě
chudobka v žlutobílém klobouku
hlavu zvedá k obloze,
co uboze tolik dnů slzy roní
Dobře ví, že i na ni
slunce s něžnou pílí
teplo přitulí
Každému, byť malou chvíli
štěstí točí vrtulí!
Kapky podzimu
protekly do stínu
dnešního dne
Klapaly po jedné
na římse svítání
Bez ptaní
sbírám skutečnou přítomnost
Pouhý host,
co vchází do neznáma
Prastaré drama
lidských osudů
spoutané do sudů
minulosti
Kolébka kostí
zetlelých
Pláč, smích,
první slova…
Zas a znova
příběhy nekonečna
Jeden život – jedna tečna
Opět a zase
protínání
prostorem, časem
Malé robě
pak
kosti v hrobě
Stačí zhasnout televizi
A z pod víček
se derou slzy
Zbytečný človíček,
kterého druzí
nechtějí!
Ne jiní, ale děti
slepé!
Někdy je lépe
,,staré" neviděti
Zrovna je tolik práce!
Proč čas ztrácet?
Chápu,
mají rodiny vlastní …
I babi rodinu měla
Náhle osaměla!
Hlemýžď pod ulitou,
občas se zasní
stařeckou senilitou ...
V domě pro dvě generace
žije nekonečná práce
a bolavá záda a povinnost
A ta žádá
nesmět říci nikdy
dost!
***
Tak tomu se říká stáří ...
(Ze šuplíku)
Ještě včera na polštáři
ovlažil ždibek dne,
noc prozářil
Dnes v samotě ulehne
do peřin únavy
A ticho vypráví…
Kde probouzí se mazlivé ráno?
V závěji peří pro zvířátka
dnes má rozestláno
Takže přijdu zkrátka!
A možná bylo:
V neděli snilo
v čase vstávání
sladkou skutečnost
a jako každý zvaný
či nezvaný host
je pryč
***
Jedna ze zapomenutých ...
