Čtyři slova na papíře
Páté mlčení
Lásku lila do trychtýře
černé díry
A souznění?
Skála bez výšlapu!
Chápu,
nechce se vázat
Ale jít nazad
sám, pro vlastní ješitnost?
Zbývá jediné a obyčejné:
Dost!
Bolest pomine,
myšlenky černé čas zrůžoví,
vzpomínka odezní
Zase chtěl by k ní
V mlze ticho odpoví...
Rozhořel plamen,
slunci podobá se
Hasit perem zkusím jej
dřív, než promění se v řadu vrásek,
k srdci vloudí beznaděj
Tichá slůvka papírem si kráčí
Pohled něžný schází jim,
by přenesl nás přes bodláčí
na louku vzkvetlých kopretin,
k potůčku, kde voda zpívá si
píseň věky omšelou,
kde jako dva bělásci
vzlétneme nad vší nádherou
Z knihy Volná jak prokletí
Díky, že jsi byl
v koutku volných chvil
Pohledem hladil bolest prázdnoty
Odemkl dvířka v kleci samoty
Blízkostí probudil touhu
skrývanou v zklamání minulých dob
Leč svědomí diktuje,
co smím, co mohu
Motyku beru na vlastní svůj hrob
V masce úsměvu sbohem štěstí dám
Pro snění místečko najdu si v srdci
Dál cestou musí každý sám
Jen vzpomínky zůstaly na přímořské noci…
Z knihy volná jak prokletí
Zamilovat se na dovolené je tak snadné...
Blesk stíhá blesk
Hromobití vzpomínek protíná mysl mou
Projel srdcem stesk na lásku v moři ztracenou
Prohlížím zdařilých fotek pár
Říkal, že přidá mi okamžik spoutaný v Loret de Mar,
blízkostí omámí
Slaný příval modř očí kalí
Klesám do propasti
Stoupám na nejvyšší vrchol skály, tonu v slasti
Pevněji spoutej
či přetni kruté lano!
Tíží i vznáší zároveň
Má ústa šeptala ne!
Tělem plálo ano, vem,
celou si mě vem!
Utichla bouře
v řádcích schovaná
Další soumrak halí slunce svit
Snad samotu prospím do rána
Pod letní oblohou dovoleno
pouze snít…
Lok si dáš,
stoupne do hlavy
Na kuráž
polkneš druhý
O ráji touha vypráví
A jen schutnáš třetí,
na křídlech motýlích
po nebi letí,
na brýlích
leskne se růžové smetí
Chceš dolů z oblaků,
cosi brání
opustit krajinu zázraků
před svítáním
Kochám se do syta
pohledem do tváře
Myšlenky pročítám,
možná že
touha tvá zvířecí...
Proč není tam
zda i ty
láskou jsi opitý?
Prostě jsi nad věcí!
Prosté slůvko díků
A pak už nic
Ani tečka od puntíku
No jo, holka z nemanic!
Přitom v očích nekonečno tají
a v dlani hrst něhy ukrývá
A stál na pokraji!
Smutně zamává
a pošle o dům dál
bolesti karneval
Ještě slza za víčky,
na ruce pouťový prstýnek,
když opuštěné střevíčky
klapají cestou vzpomínek
Co blednou
Ale jednou …
Bouřkový mrak
dunivě se blíží,
přítmí prostírá po kraji
A jak přišel, přesně tak
odplouvá, bez obtíží
Smutné kapky padají
do rtíků letních květů
Marně s větru závanem
tančí piruetu
Prach není svlažený,
vysychá zem
Jako ústa od ženy,
jež slůvka pouze kropí,
vyprahle touží po něze úst
Kdo nepochopí,
musí držet půst
Chci stulit se ti v náručí
a nechat oči plout
Chci být ta, co teplo zaručí,
ať nemůže plamen vyhasnout
Ten, co dávno již vzplanul
a stále hřeje uvnitř já
Ten, co v koutě srdce žhnul,
žárem touhu objímá
Však popelník uzavřený!
Prosím, otevři zas dvířka
ať vyletíme nad plameny
Tolik se mi stýská!
Snad korozí,
že jeden chybí do páru?
Hlasitě rachotí, lomozí
rozvrzané kolo života kočáru
Sem tam přes kameny
skáče jízdou unavený
Kolébavé káče
na životní cestě
Chvíli ve fraku,
hned v ošoupané vestě,
za svítání i za kuropění
sune se světem zázraků
A kočí není
Sám svíráš opratě,
dlaně od krve
Tu něha líbá tě
Vždy jednou poprvé!
A známá trať
a neznámý směr
Občas špitneš ať
a jedeš na sever
houpačky ošuntělé
Tolik rýh
zanechává v duši, v těle!
Pak Satanáš cosi pích
Kamarád defekt prozkoumal,
oprava společná
Ty jedeš dál,
jemu blikla konečná
a přibíráš cestující
Už nejsi sám jak dosud...
Stopka na dálnici,
štěstí krade osud
Ortel zní: Účastník nehody!
A nejsi s ní
A nevěříš v náhody
Drahá zkušenost
zuby se směje
A zlost
dávno není
Slunce hřeje,
stojíš na chodníku,
za ruku další pokolení
A schází slova díků,
když opratě padají z rukou,
koně přestávají ržát
Dál v mladých naše srdce tlukou
Co víc si může člověk přát!?
Je čas
Už slunce vstává do peřin
obláčkových
A my z nich musíme ven!
Nebeská hvězda s úsměvem
pokukuje po zemi
a lidé
jsou jí vzdáleni
Denně vyjde
v čase věky daném,
s předurčeným sklonem,
podle programu!
Klidně za opar mlžný
schovává se po ránu
Za život jsme jí dlužni
I za smrt mnohdy může!
To když neukrytá bílá kůže
skýtá baštu záření
Takže nic se nemění,
vážení, je pondělí
a čeká nás pracoviště!
Útěchou nechť všem je,
že tý
vždycky k pátku dospěje…
Vyrostla skála před očima
Vzhůru stoupá svět
A na vrcholu ON
Pohled nebeský má,
v ústech hvězdný květ,
v srdci volný neutron
pekelných hříchů
Prsty slov váže kytici
čarovných vůní
Kometa něhy letící
přes lesní tůni
od nikud po nikam
Marně unikám
před lasem cest,
před něhou slůvek nepatrných
Nechat se vést
po všech úkladech
z jeskyně samoty
I city mají trny
A růži vonící jako dech,
když jsme
Já a Ty
Dívám se do očí
pod skla dioptrií
Dívám se do očí
touhu mi pijí
Dívám se do očí
pohledem něžným
Dívám se do očí
Proč nejsme kněžny?
Já býti kněžna
rytíři spanilý
byla bych něžná
a nejen na chvíli
A kdyby patřil mi hrad,
v něm byl bys pánem
Nevěříš snad?
Budeš kastelánem!
Zase sama
Na bedrech padesátka tíží
Tvář bez pozlátka
a drama
Jen štěstí v poupatech růží
se hezky smálo
s květem bílé orchideje
A dál čas vteřiny do kornoutu seje
Bez dotyku
dotkla se mě tvoje slova
V okamžiku
odvrácená střela Amorova
nečekaně prudce
zasáhla nitro tlukoucího srdce
Až do nevědomí
Ač k omluvě se ústa kloní
bolest vzrůstá
a úporně
rozčesává klid
Odpusť mně!
Čtu záhy v telefonu
Dejme tomu,
necháme to být!
Stalo se již
Tak proč další slza v dlani?
Bolest zcela utišíš
jen polibkem při setkání
