Teskno je mi
mezi krabicemi vzpomínek,
kde bují žal i vztek
na hromadě papíru a kamení
Život vždy pramení plný touhy
v čistotě krve a naivity
Zdá se dlouhý než břeh urve
v květ rozvitý horu bláta
I tak cesta rozevlátá
do nekonečných rozměrů
Ze snění naberu vítr do plachet
na krátký let s křídly u těla
Ale to se přec nedělá,
aby ve víru pekla
pod kůží obrněnce
cesta náhle klekla
Tam, co věnce vijí naposled
Před sebou klam a sled
vzpomínek při vlnobití moře
a hlavně nejvzácnější lék,
co moudře osud vložil do náruče:
Nový život v pokolení právě začal pučet
A nad něj není!
