Je pryč

Odnesl s podzimem
vítr poslední list

Slunce, štěstí, lásku
obklopí tříšť
vloček ledových

V temnotě čekám
na svítání,
na rozpuk jarního tání,
na rozkvět
ukryté lásky v nás

Ještě nepřišel její čas
.
.

Ach, ty reklamy

Sedneme si spolu
k vánočnímu stolu
nalijem si kolu
či kokakolu,
dáme sladkou štolu
a do protokolu
o karambolu
dvou bezrohých volů,
co měli smolu,
když cestou dolů
přehlédli zmolu
nevábně vonícího kalu
a pak plni bolu
jak po lámání v kolu
řvali do prostoru:
Sedneme si spolu
k vánočnímu stolu ...



***

Už i mne neustále opakující se reklama přinutila zareagovat. Po svém ...

Co hledám

Pouze kus olova,
co nevtáhne mě ke dnu

Útržek štěstí,
jež na pokraji propasti zvednu

Pak za slova,
a to bez nadsázky,
koupím náruč lásky,
co chudému pocestnému
vánek brzy odnese

Vážně, jen jemu!

Protože jen tak,
při čekání na zázrak
nejbohatším stane se

Tázací

Monolog

Poznala jsem muže,
denně nosil růže
a džbán nejistoty

Ne, nebyls to ty!

Za jediný polibek
nabízel celé jmění
Odměnou dostal vděk
s prosbou o zapomnění

Bývala jsem k mužům krutá,
ač neklid duší zmítal
a stal se ze mne kat

Však jedenkrát
v opojném objetí
poznala jsem touhy cit

Dnes jak prokletí,
jak pijavice ve mně vpit

Stačí zavzpomínat:

Letitý chlad
něžnými slovy tál
v dlani oheň plál,
když křivek mužného těla,
jen tak bez bázně, bez studu
ruka dotýkat se směla

Už sama nebudu!


***


Někdy je lépe počkat si na toho pravého ...

Jak zvládat muže?

Ptám se těch,
co po letech
zkušenosti mají

Když do očí
dívá se zblízka,
dech se tají

V náručí
zvedá sopky těla,
láva tryská ...

Však miluješ mě,
bez odpovědi nechá
a spěchá
pryč

Tam kde má klid
I ty!

Osamělý rýč zabodnutý
v hloubi země
a křehké ruce počnou rýt
první brázdu na čele

Ženo, tvař se vesele!

Zítřejší dlaně

Chceš vstát

Nejde to

Prstoklad

bez vánku

Štěstí přejeto

ve ztrátové koleji

Slzy z červánku

mokrého pohledu

kanou klíč k naději

nevratných chvil!

Klidně směj se i křič

v pláči

Nesvedu

čas co byl

napravit

Však stačí

vložit do dlaní

zítřka svit

A dnešní pokání

Spát

Jen jednu noc
mi dopřej spánku,
pouhopouhou jednu noc!
Víčka mají na kahánku ...
Nepřicházíš na pomoc
ukolébat bujnou mysl

Marně piji dobromysl
Svět chutná jak pelyněk!

Ty hledáš všech vztahů smysl
Já zas lásku coby lék
na neduhy a trampoty

Zdolat osud proklatý
Podat ruku štístku
To chci já!

Snad i ty
saháš po čtyřlístku

Prosím,
netrhat!

Oběžnice

Říkala jsem: Ty mě netrápíš ...

Slova beru zpět
Pravda to již není
Stále netušíš,
že neznalost tvoří změť
a znát, je pochopení?

Při pohledu na foto
stala se divná věc:
Úsměv nehladil,
změnilo se to!

Na konec
znát budu pravdy díl,
co vrátí hvězdu na oblohu

Noc bez snu sílu tratí
v probuzení a nic není jako dřív

Nevím za co mohu,
že bez opratí
den vjíždí do kopřiv
a žahavky pálí uvnitř těla,
když druhý mlčí

A proč?
Příliš jsem chtěla?
Mít svět beránka, když je vlčí?

Nahoru, dolů, prostě kolotoč
.

Světlo v dálce

Stojím nad propastí

Dole vaří lávu

Hodně přiložili!

Naděje v pasti,
nezájem o slávu

Ani tanec víly
neláká

Jen řeku překročit

Bez strachu pytláka
po kamenném mostě
ruku v ruce světem jít

Ne být pouhým hostem
na pokraji ráje!

Vědět a znát, že ruka
tvá i má je

Odhodit muka nejistoty,
znát slova i činy

A ty?

Snad sám a sám
díváš se do krajiny

A mlčení meč!

Stát tiše chci tam…

Lávo, srdcem mi teč,
vypal bolest nezměrnou

Být tak tvou lucernou …
.

Kdo to přišel?

To je ta mrcha,
jíž zveme láska
Mnohý před ní prchá
Jiný do nekonečna laská
slovy, činy i okamžiky prchavými
zázrak lidskému rodu daný

Je královnou žití,
co vždy nečekaně
lapí tě v sladkost sítí
Však boty prošlapané mají ti,
kdož citem ochuzeni
sčítají oběti

Jsou žáby na prameni
vlastní slasti
a sebe věky věků drží v pasti!
.

Odchází do nezapomnění

Jen plač slzy slov ve větách,
beznaděj kanálů před bouří

Když kapka zametá
touhu, co vzpomínky rozhoří,
chystá nový jas
pro budoucnost
sluncí na pláži

Láska je vzácný host
Občas na slepotu naráží
a z růže perličky
pak tiše kanou

A není to navždycky!

Jen nashledanou ...


***


Tato báseň vznikla jako reakce na:

karta.visa - 15.11.09 17:27:02

*****
...
...
Přešla jsi
na druhou stranu
naší zahrady

ohlížím se
a za stromy
nevidím nic

život byl král
a má slova
neplavou

už dávno nemám
ostří a grif
na chytání
zavražděných ryb

..

proklatá Lásko
nechej mne být

žalem a v pláči
napsáno mám žít

Ročník 1923

Dnem i nocí bez pomoci
v nedůstojné poloze
člověk leží uboze
A pomoci není!

Jen světlo denní vidí
jednoho z lidí
Vteřina po vteřině ...
Příliš líně čas se vleče!

A smrt nepřichází
Beton mrazí
Pomoc v nedohlednu
Noc další svit zblednul

Ne o život,
o smrt prosí bez bot,
bosí a bez naděje
Proč život ještě tělo hřeje?

Nenadále slyší hlas,
ženy, co dveře otvírá
Její oči poníženy
pohledem na muže

Ještě nezmírá
Jen tělo hnout se nemůže
Kapku vody přeje si,
pak do tepla ulehnout ...

Ruku vkládá jemu na vlasy
Slza bolest hladí nezměrnou
Odvoz, má se sirénou!

A noviny nic nepsaly
Život lidský je malý
Snad kdyby byl zvířetem,
zápletkou byl by článek propleten ...


***


Příběh, který se skutečně stal...

Šenkérečkám

Autor: mutilův poetický blog

nalij mi, šenkýřko, nalij mi vína
přines mi, prosím, bílého džbán
k mému žalu se hodí kyselina
přisedni též, ať nepiji sám

nalij nám, šenkýřko, nektaru bohů
ať zapomenu na její pas
a řekni mi, zda pohladit si mohu
jemný, plavý, vlnitý tvůj vlas

promiň mi, šenkýřko, smutek mě halí
tvá přítomnost pomáhá trochu
to pokaždé rozchod tak hodně bolí?
v tvých očích čtu: pokaždé, hochu


***
A má reakce:


Pro šohajka

Leju ti, šohajku, pohárek plný
Vínečko ze džbánku jen zvedá vlny
pro srdéčko samotou bolavé
V mojem pohárku slzička uplave

Naleju pohárek vínka červeného,
by bolest odešla do světa širého
Vléla se do chladnej vody v potoku,
by zas bylo ti, zas bylo do skoku

Pak doleju v pohárku čistého vína,
bys viděl šohajku, bys viděl zpříma
Až na dno pramenů, do všech bolestí
Tam spatříš chodníček, vede tě ke štěstí
.

Rok v přírodě

Čas nekonečným tempem kolotá
a rok v přírodě,
pouhá skýva chleba v peci života

Stále stejný,
v první pohled obyčejný
neobyčejně krátký rok
plný známých slok
básně nikdy nedopsané
Přec slovo každé jiné
jako vůně v hlíně,
když pluh brázdu bere

I chudobka k životu zas se dere
nedbajíc bílého chladu
Stejně zajíc,
když zaječka pod ohradu
trojčata svá položí,
stále odhání ji od pelíšku

A u kurníku zas hajný láteří
na prohnanou kmotru lišku,
že pro devět krků hladových
v mordičce kohouta si nese
Mít tak jedno z nich!

A již prochází lesem léto
Čas srnčí říje ...

Jak dlouho je to,
kdy láska, nevyzpitatelná zmije,
zahryzla se do srdce nevinného?
Víc jak rok, má něho, mé prokletí!
Prý s podzimem odletí
okamžiky prchavého štěstí,
jed nebeského náručí

Kdo rok příští zaručí?
Čekám ...
Otvírá - zavírá čas brány

A my?
.

Vraní čas

Jen tři otazníky
a žádná odpověď ani vysvětlení
ani skromné díky
není v esemesce
Snad si stýská?

Možná na náhrobní desce
již láska
má nápis smuteční
a místo slzí
pohled netečný

Druzí jsou mu ukradeni
Pouhý zářez na pažbě lovce
víc žena není
Jen ovce před porážkou
ponížená páskou mlčení

Nic nezmění
na faktu,
že ona v lásce se dala
a on po aktu
tvrdý jako skála,
hrdý na mužství probuzené
útočí na ženské city

Ne, že ne!
Vzpomínky v srdci vryty,
a otazníky dál
do prázdna šeptají

Jako král
do pekla se díval,
ruce pěly o ráji,
něhy příval
hasil oheň nekonečna

A láva mléčná
změnila se
na skvrnu v čase
vran na poli

Každá láska přebolí


***

Když druhý mlčí...

Dřímání

Usnula láska na vavřínu
podzimního mrholení,
ve stínu zimy,
která ještě není

Sníh s deštěm
prohání se mezi námi
a bodlinami chladu naráží
do tváře zapomnění

Jako závaží ticha
smutkem stesk dýchá
Hledá lesk
světelného paprsku

A zaváté hodiny z písku,
ty přesýpací,
čas do minula vrací
.

Má dáti - Dal

Otevřeš, krámek, halu či počítač
Přichází první zákazník
Nevíš, co je zač
Na kartě otazník

Naději nabízí, cavyků nadělá
Trochu se podbízí
Jinak holka nesmělá,
co z vrtochu divného
chtít bude, co není na skladě

A tolik máš jiného!
Což je nasnadě
V zásobě lepší zboží přece
A chce kýč vody v řece!

Slůvka na táci,
co nic nenesou
Jako dým se vytrácí
S noblesou

Žhavý pramen seje
Sklidíš žal
Kde je vyrovnané
Dáti – Dal?


***

V lásce je to někdy jako s podnikáním...

Perioda

Černý den, černý sen
Cop minulosti zapleten
k zlosti i k slzám
Jen múzám
svolíme rozplétat
vlásek po vlásku

Podzimu prostíráme otázku:
Proč já? Tolik je lidí!
A proč jen mě smůla vidí?
Což nemám právo na život
a na štěstí?
Před sebou stále plot
a červené návěstí
A chce se jít dál...

Odhodit žal,
smutek vysvléct do hola,
by bolest nemohla
kvést na trnitém trápení

A právě na dně zítřek pramení
Uvnitř nás
je síla nepoznaná
Vlastní já a vůle vstát a jít
Ač zdá se rozedraná
stačí zbytky uchopit
a z cárů počít zítřek plést

Chce to jen vykročit
na jednu z mnoha cest
a přestat minulosti otročit


***


Dostat se na dno znamená možnost znovu vykročit

Prší samota

Kapky samoty bubnují klid
Jsi a nemám tě!
A můžu ho mít?

Stéká rosa po drátě nevědomí
Samota ticho roní
A ty?
Přehršel slzí obloha vyplakala,
když odešel tvrdý jako skála

A čas?
Zkušeností přehršel
a podzim překryl slunce jas

Spousta otázek
a žádná odpověď
Jen podzimu stín
a šeď

A samoty splín
.

Protipóly III

Do peřin padá rozladěná
Správně hádám,
že nezačne si
Jen prsty lehce laská
Vlasy!

Má tmavovláska!
Moje žena
v noční košilce

S očima opilce
pohladím
zamrzlou touhu

Dobře vím jak mohu
přepnout na naladěno
a rozpoutat bouři

Moje chladná ženo,
žár nám stoupá do žil!

***

To byl zase den!

A ON ještě přepíná

programy v televizi
Zcela unaven...

Ani mě nevnímá,
můj mužíček

Tu mizí

pod košilkou mou jeho ruka
Spletl si čudlíček!

A dole touha ťuká...

Beru mu dlaň:
,,Dnes nic nebude,"
ledabyle sahám naň...

Můj ty osude!
Malá chvíle
a únava je pryč

Roztomile svírám klíč
k cestování

po nebi na zemi
A není to zdání

Věřte mi!

.

Odchází

Zůstává ticho
prosycené vůní noci
A on!

Mlžným vánkem ráno dýchlo
a strom
nedávno zasazený
kořeny obepíná zemi
zvanou naděje

Pouhé dva roky tomu je,
co střetly se dlaně naše

Zlehounka a plaše
zvedl touhu smutkem orosenou,
osušil slzy
a chuť trpce kořeněnou
s pomocí zvláštní múzy
mění v medový plát
prostřený u dveří touhy

Dva roky?
Nevěřím!

Věčnost musíme se znát!
.

***

Opravdu uplynuly dva roky od prvního setkání. Odborníci tvrdí, že po dvou letech mizí zamilovanost a zůstává přátelství. U nás je to tak, že čas posiluje obojí ...

Nostalgie podzimu

Podzim nechce stýskání
Ani já ne!
Proto ránem
brouzdám po internetu
a nic mi nezbrání
odhodit smutku kámen

Jen pro potěšení
ze slůvek pletu
vínek nepatrný
Nic v tom není
Ani trny ironie
Pouze fantazie
pod okny se prochází

Déšť začouzený od sazí
myje slunci zbytky léta
a do světla dnů
minutu za minutou noc se vplétá
se spoustou nesplněných snů

.

Unavený

Usínám rozprostřená
na posteli pro dva

Jako žena
i sudba činů nekonaných
Znám tě příliš krátce,
znám tvůj smích,
však prahnu po oprátce náručí
Už teď vím:
Oddám se ti zcela
aniž zaručím,
že naše těla
sejdou se více

Víčky zavřu skutečnost:
Tvá svíce již boří most
všech předsevzetí
a hoří v lůně mého těla
Jsme do druhého vkleti
a polibkem od anděla
klesám do pekelných mříží,
bez potíží pluji vášně rájem,
krajem nekonečné slasti,
dokud v pasti
nesevřu erupce pramen

A ty unavený
usínáš vedle ženy
.

Svítá

Ostří slov

ztroskotalo

na odvetě mlčení

Už se zdálo,

že souznění

padá do roklin

podzimního listí

Naštěstí

jen noci stín

proniká v soukolí

prostřených dlaní

I stín zabolí

v šeru samoty!

Vešlo svítání

A pak Ty

.

Přišel podzim

Co s tím?
Stín do zátočin
tiše se vkrádá
a snad nejen nás
i múzy rozbolely záda
bez slunce výpalu
Pak nejen slov se nedostává
i rýmů po málu

Pod mraky smutek
zahlcuje den
A drobný kvítek na louce
samoten
přestal přes bodláčí lákat motýly

Již jen na chvíli
smíme se za dne teplem hřát
Nastupuje plískanic tvrdý řád
a v nastalém chladu zas bude snadné
múzy do tepla domu přilákat
.

Ruce prázdné

Ruce tak prázdné
jen ústa srdci šeptají:
Blázne,
proč touláš se po kraji
výšin nevratných?
Ač láska plála v nich
plamenem vášně,
co pálil v morek kosti,
raději nyní tělo posti
a mlč v naději,
mlčením andělů
padlých do neznáma

Sebeláskou zavře se každá brána
a lomoz krutě zabolí

Však jedno věř:
I křídla sokolí
letem znavená
zahojí moudrý čas
Pak do výšin
volná, zcela volná
láska nová vzlétne v nás!

***
(Pro poraněné srdíčko)

Podzimní výkřik

Smutkem podzim kouzlí barvy noci
Stříbrem mlhy halí slunci zář
Vcházím v samotě a bez pomoci
v hodiny příští, slzy na řasách

Odehnat tíseň obživlých hřbitovů
se záblesky mihotajících se svící,
co prospaly teplo letních dnů

Žárem zdolat touhu snící
Jedinou, co v nejkrutější zimě
zplna dýchá vůni jara

Proto ryzí láskou obejmi mě,
bych smutkům v šeru vale dala
.

Rozloučení

Smrt dokořán otevřela bránu
Tentokrát neváhal
Lhostejno, zda zvečera či k ránu
Prostě šel dál a dál...

A není cest zpět
Bez dna bolest zanechal
A ulomený květ

Dnes loučíme se s tebou, milý,
ve vzpomínkách obživlých

Ještě včera noc jsme protančili,
duši prohřál srdce smích

Proč nezůstal jsi ještě chvíli?
Proč život tak nečekaně
v nicotu se rozlomil?

Volně slza další kane,
zastiňuje
denní svit

A co lesy, ptáci, laně?
Zapomněl ses rozloučit!

Netruchlete, moji drazí,
chci již jenom tiše spát...

Vraťte retům úsměv
Moc jim schází!
Sejdeme se jedenkrát


***

Pro dnešní den, kdy vzpomínáme na ty, co už mezi námi nejsou, jsem zvolila báseň napsanou po smrti strýce, který byl hajným...

Životní