Plazí se smutek po těle
Zcela nesměle vykročil
pak klouzal po úbočí žil
Chvilku trvalo
než chůzí pomalou
nasbíral odvahu
hezky od prahu
dát se na zběsilý let
Rázem uvadl květ
v řečišti myšlenek
Tu někdo špit:
,,Má na to věk,
tak nechte ji být
ve světě ponurém ..."
Tak se smutkem jdem
ruku v ruce
Náhle déšť do kapuce
posílá slzy vlahé
A jak tak kolem koukám
tetelí se blahem
žloutnoucí stromy
i vyprahlá louka
Hned mi
raší úsměv na tváři
O kolik snazší život je
(A přesto si ho mnohý neváží ...)
