Všechno pouhý sen
V něm jdeme po louce,
zatímco vedle v potoce kalná voda hlodá
břehy života na prvotní základy
Tolik dní jsme tady a jak málo víme!
Každý snímek v žití zachycený bod bez návratu
Do zkratu běží hodina závěru
Jak omluvit nevěru - a vůbec, byla?
Každá z nich lesní víla, ne hřích!
Pušku na rameno, do kapes ukrýt jméno
a jít jen tak, lovit jako pták s roztáhlými křídly
Schůzky řídly a čas kradl sílu
Marně v listech devětsilu hledal lék
Blesku polibek - vteřina poslední
když výstřel zní do ticha!
Člověk dodýchal vlastní rukou . . .
***
Nevím co je mezi nebem a zemí, vím jenom, že první dvě sloky má ruka psala před pár dny a dílko nešlo dokončit. Pár nocí jsem hodně špatně spala a pořád chodila kontrolovat maminku. Obzvlášť, když mě kdosi napůl ze snu prosil: Nech mě jít, nech mě odejít . . .
Včera večer jsem se dozvěděla, že muž, kterého jsem v tíživé fázi svého života hodně milovala a moc mi pomohl tím, že byl jaký byl a já pak mohla jít konečně dál, tento člověk milující přírodu, ženy i myslivost, vlastní rukou ukončil bytí na tomto světě . . .
Děkuji ti, JJ, že jsi tu byl chvilku i pro mne - už je ti dobře.