Odpusťme sobě i jiným vinám
Na vyviklané skobě stále fotka visí
Šel jinam - pouhé kdysi
kotví v paměti
Kdo ví, možná jen smetí
vymetl z budoucích cest,
přes bolest připnul křídla k letu
než poslední cigaretu típnul do bláta
Slova klikatá posílá po větru,
do svetru z mohéru balí skrýš úschovy
Volnost mu neberu
Odhodil okovy, tíha však zůstala
Zkušenost prastará ví že zlost ve skříni
prašpatný je ukazatel
Jednou i zatoulaný datel zaklepe na dveře
Prázdno v kuchyni - pusto otevře
Jak prosté - odkopal kořeny,
co se zemí byly srostlé
Pouhý šmik a tatam je nevolník,
který vše nedostal - teď bude král!
Zcela odstřihnout minulost
je jako přetnout kost
(v momentě, kdy jsme v ráži)
noze vlastní či paži!
Novou zas mít je vskutku bezva
Přes všechnu snahu zůstává jizva
každému vrahu vlastních vzpomínek
- nižádný lék ji zcela nevyhojí
Sebe sám se bojí ten,
kdo životem klam nese si
- střídá adresy a doma je nikde a všude
Odpouštím ti - i mně odpuštěno třeba jednou bude . . .
***
Každý, kdo přišel třeba jen o článek prstu, do konce svého života ho cítí, i když ho vidět není. Moderní věda sice dokáže přišít náhradu, s kterou se žije stejně dobře, ale pro vždy zůstane jizva, která připomene . . .
Volání kohouta
spánku nit odpoutá
- stránku snů do svítání
zamkne bez reptání
Marně chceš navázat
uzel, co častokrát
svízel je zmotaná
Zavřená dnes brána
Vždyť sluneční paprsek
drápkem zas do tmy sek
Za sklem právě se probouzí
den celý od sazí
Čistí jej naděje,
že štěstí vždycky je
na dosah prstíku
- už bere za kliku!
Dnes obzvláště je hustý
- by neproklouzlo mezi prsty
neváhej a jak prý se občas říká,
spaní vale dej chvatem vítězného zápasníka . . .
Sněží
Jen stěží
vločka počká
na druhou, třetí,
co střemhlav letí
na mokrou zem,
kde koštětem
zničí košilku
krajkovou
Do dvou
bělost ryzí
zmizí i z krajiny
a den tak nějak jiný
prostře se do smutku
Hle, tam v koutku
ostrůvek sněhu
bělavou něhu
ochránil
Kolik sil
má letos zima?
Jak bylo by prima
vzít lyže, sáně, boby
a do přírody jen tak vyrazit
Jó, kdyby mráz zostřil břit,
sráz vezmeme sešupem
a kalupem na to hned
řeka, brusle, led!
Další vločka hází očka
na černou zem
- sníh zameten dřív než dopadá
Mizí s ním i nálada bělostná
Mlžná tma dál slunce halí
Ptám se, zdali v neděli
konečně mráz zacelí nesplněné přání?
(Prý na horách špetka sněhu k mání!)
Z mokrých břehů voda prýští
a na hřišti kaluž bez ledu,
ani před váš dům sněhuláka dnes děti nestaví
Kdypak zima asi napraví mrazivé resty?
Ale až se tak stane a nečekaně cesty sníh zavalí,
vzlyk zoufalý z našich úst počne růst
- buďme rádi, že zatím jen hladí
zamračeně paní Zima vrásku nad očima
Smutek na pápěří běží světem
Ještě včera byl dítětem
- dnes starý pes,
co neštěká, jen vrčí, kňučí
Bez obručí, bez zábran,
nepozván užívá si důchodu
- u vchodu zakázaný vjezd
Není cest zpátečních . . .
Ani sníh nějak nehalí
špínu splínů, když pohled zoufalý
ke komínu zpoza mříží zhlíží
Póza lhostejnosti maso z kosti obírá
Tu škvíra naděje prohřeje
vrásky na čele - zas přátele obejmul
Zmizel mráz a místo nul
opět slunce svítí
Každé vlnobití pročistí moře
Buď jistý, že i hoře vyhoří
a z pohoří čistý pramen vytryskne
Není amen dokud jsme!
