V sychravém počasí

 

Sedneme do trávy

anebo na zem ...

Teď zrovna třeba vy

šeptáte: ,,No není blázen!"

 

Vím, noci jsou studené,

neradno sedat si

Chlad tělem se prožene

zvlášť v sychravém počasí

 

Pozdě honit bycha,

když kašel dme plíce,

nos v taktu kýchá

a hlavou žhnou svíce

 

Oheň dračích hlav

pálí skrz červeň oči

Tak žáru mě nyní zbav

Navleč si třeba kůži vlčí

 

Pak s tělem beránka

přitul se mi co nejblíže

Na konci ocitá se stránka

i všechny mé potíže ...

Tma mlčenlivá

 

Není nic lepšího

než kapka rosy pro trávu,

co o vláhu týdny dlouhé prosí

Věř, šťasten je i keř,

když máčen z mračen

mžením neslyšným

 

Dokonce mraku stín,

když dosedne v poledne

na rozpálenou zem

je naplněným snem

Stejně pohlazení upřímnými slovy

mnohdy poví víc než zlost rozvitá

 

I teplý úsměv přičítá srdci sílu

Klidně na hněv

přiloží snítku devětsilu,

co v sítku naděje

vyseje semínka budoucna

Pak tma mlčenliva do oken marně plivá

Z návrší

Tam, nad starou oskeruší
mlha prší chladivá
Na podzim příliš jasu nebývá
Jen stín tiše padá pod střechy,
když bábi vkládá ořechy
do sušáku nad sporákem

Vodu z mraků kluci drakem
pocuchají, aby v kraji malovaném
příštím ránem slunce svit
v návrší mohl rozzářit
podzimní paletu rozestlaných stromů
Brzy zima tu navrší sněhu haldy před oponu ...

Přetopeno

 

Tvoje jméno

hoří plamenně,

leč ve mně oheň vyhasíná

Možná zima za stín může

 

Byls vzor muže,

světlá naděje zítřka

a přesto citů svíčka

skomírá netečností

 

Už míra ohlodaných kostí

přerůstá nastavenou mez

Tvá  ústa odkvetlý jen bez,

co včerejškem voní

 

Ještě vloni, tam za alejí

pršely něžná slova

a dnes do olova vodu lejí

Kolem přetopeno

 

Promrhané věno i význam druh poztrácel třpyt

Nyní nezbývá,
než aby kruh protnula tětiva 

Jen tak spolu dál můžeme jít!

 

***

I sebevětší láska časem přechází v lepším případě do přátelství ...

Dění jde kolem nás

Na konečné stanici
stojí bez cíle
Srdce v lednici
na nohou promile
nedopité

Jistě všichni víte
kam nabrat směr:
Vždy na první rovnosměrku
bez výtluků a děr

Do kapes vložit tabatěrku
vyvětralých vzpomínek,
na krk pověsit kamínek bez tíže
a všechny potíže dát do závěsu

Mít volnost tu,
co modrým nebesům v přeletu
všichni závidí
sedíc na přídi nekonečna ...

I ten, na konečné stanici
pod vinicí bez vína,
když kolem jen mohutné hory
a nikde rovina
Šup do nory!