Co končí, co začíná,
když první šedina
vlije se do vlasů
a život chvatem sůl
sype po cestě
rozpáleného léta?
Tachometr na dvě stě,
z obrazů trčí silueta
dálnice - prudce se úží!
Za svitu měsíce
život skrze prsty protekl
Vše co dlužím mezi srůsty řinčí do ticha
Na okně řeřicha tiše voní
o tom jak ještě vloni
před večerem
prokvetlo jaro
ladným tělem
Stačilo tak málo ...
Dnes tma příští noci
o slunce tříští pocit
slzavého vzpomínání
Tolik pomníků
a nesplněných přání,
když sahá na kliku
Uzamknete všechny zámky,
zabedníte vrata,
přesto bez pozvánky vejde stáří
V závěsu mu zubatá přímo v tváří
kuje kosu kladivem
Je až s podivem, kam ten svět letí?
Tenkrát my byli děti,
když staříček říkali
hlasem roztřeseným:
,,Jsem už sice pomalý,
ale zato moc dobře vím,
do propasti žene se svět
Tolik běd ani muk
nikdy nebylo!
Tenkrát, když já byl kluk,
lepší, lepší se žilo ..."
2 komentáře:
řeknu nyní já svůj tip
od nepaměti co se děje
že se říká - bylo líp
a svět k zatracení spěje
mohou za to vzpomínky
náš na svět dětský pohled?
teď chabne tělo, samé novinky
nerozum vládne, myšlení začíná bolet
Staříček byli jistě moudrý muž, dospěli jsme k moudrosti té i my už? To netuším, ale vím, že občas pronesu: "To za nás ..."
Hezky opisuješ od života, jen co je pravda.
Je to hrůza a zároveň nádhera, že už i my máme to štěstí občas říct:
Jó, tenkrát ...
Okomentovat