Slepá láska

 

Mít rád neznamená vlastnit, 

nýbrž dát druhému volnost, 

být mu oporou a hlavně 

vzájemně si plně důvěřovat

***

Již roky pečuji o maminku, která si mě jednoduše řečeno přivlastnila

Tolik bych jí chtěla být i nadále všestrannou oporou, ale copak se dá vydržet, když na všem hledá hlavně chyby?! Na jedné straně si stěžuje na samotu a na druhé straně žárlivě a hlavně bezdůvodně útočí na ty, co mám ráda já, o těch, co má ráda ona, se nesmí říct křivého slova! Ne nadarmo se říká, že stáří je sobecké, problém může být ale také v tom, že ona nikdy o starého člověka nepečovala.

Pod jednou střechou

 

K čemu život,

když ani plot nepřeskočíš?

Jedu číš piji z plného poháru

a na káru vlastní máma nakládá olovo!

Chvilku se vyjasní a zas nanovo 

hřmí ze stařeckých úst,

jaký ona měla půst

a já jí ani máslo na chleba nenamaži

Ať se snažím jak se snažím,

zrovna dieta jí nic neříká

a po léta jsem za viníka,

co všechny hříchy světa má na svědomí

Žádná věta pak nepřelomí zlost,

co sobě pro radost živí v choré hlavě

A já zrovna - právě jsem po ruce,

proto emoce odrážím dennodenně!

Čímž ve mně srdce láme

Nechci kámen ve své hrudi,

vždyť jsme lidi, tak proč ta zášť?

Možná proto, že nejsme zvlášť . . .

***

Když jsem doručovala, nejedna dcera si stěžovala, jak máma, o kterou pečuje , jiné chválí a ji hlavně kritizuje a hledá chyby. Teď to prožívám i já a nic nenadělám. Většinou zvládám, ale občas mě dostane na kolena. Prostě život!

Nehoňme bycha

 

Taky jsem ovocem 

vlastního snažení,

protože nic není

v životě ,,zadara"

Ani ta kytara 

akordy unylé

 nevydá bez píle,

ač vše se zdá tak jednoduché

Vždyť, když tóny uchem

sladce se rozletí,

mnohý rád z dojetí

má pláč na krajíčku

Nevědomostí sobě pouze

vážeme smyčku

a přitom z nouze

tak rádi viníme okolí!

Ať je jakkoli,

před tím, než slova padla

pohled do zrcadla měl by býti 

- pozdě pak bycha honiti!

To my víme

 

Kolik slov třeba na jedinou větu?

Možná se pletu, ale někdy jedno jediné!

Postačí říct, promiň, a druhý promine

Taktéž nic nestojí, slušně sdělit: Děkuji!

Horší je to s příkazem:

Pouhé jdem, je nespisovně a ještě neurčité

- řekneš slůvko tomu či té a stejně neví 

kde jít - rovně, vpravo či do uličky?

Čeština má mnohé kličky:

Přidej čárku, a máme klíčky

Nebo, z párku k zulíbání

na talířek jídlo k mání

Jednou někdo řek,

a přesto do řeka má daleko

a řeka teče a čas naoko se vleče 

aniž by vlekl ho kdokoliv

Též metr piv je divná míra

Ale Míra se přeci neplete!

Leda tak svetr a žádné repete!

(Ani přísný metr nezměříme)

Tohle a mnohem víc

dávno víme

Vždyť i na krajíc v malém,

brečíme málem😏

Co budu až nebudu?

 

Ztrácím

vše, co znám,

když vracím se ke hvězdám

V mracích

zbyl pouhý šrám

- stín dlouhý po letadle

S ním

čmouhy téměř zvadle

zrcadlí se na propadle osudu

Co budu až nebudu?

Čtrnáctého podáte, jedenáctého doručíme

Ani přání opožděné

nic neztrácí na vzácné ceně

Též tažní ptáci rádi oklikou

berou dálku velikou

Důležité, že našlo cíl,

přestože čas půlměsíc opozdil

Však slunce jas i tak do očí přeskočí

a krásně hřeje u srdíčka

Mnohdy jít pro slovíčka

chce cesty kus, i když v hlavě leží slov tisíce

 Chce to odvahu a vkus, než do osnov kytice

navážeš ty pravé a čas tak rychle plave!

Pro 88letou mámu

Ach, mámo, mámo,

moc, moc je dávno,

kdy pila jsi mléko od kravičky

a z malé lžičky srkala polívku

Ve chlívku dávno utichly hlasy,

tvé vlasy běloučký sníh

 a blahodárný smích

 slyšet tak málo!

Cože se jen stalo

s něžnou dušičkou?

Pojď zase bez hněvu cestičkou,

byť s podpůrným kočárkem

I ten dnešní den

tvoje jest vítězství!

Do dětství se klidně navrať zpátky,

hlavně ať ustanou hádky a beznaděj

Na paměti měj,

 že nejen tvé děti

se o tě bojí

I ty jistě toužíš po klidu a po pokoji . . .

***

Starý člověk už hůř rozeznává realitu a pak stačí ošklivý sen, kterému pak věří a oheň je na střeše . . .                                                                                                                              Jediné, co pomáhá je si říct:  Dotáď dobře, dokud mámu mám!

Co si to dovoluje!

 

Koza na drátě volá:

,,Neznám tě?"

Zatímco ty zdola

hledíš jak vyoraná myš

Všechno znáš a víš:

,,Koza přece není pták,

tak jak to, že jen tak

vylétla nahoru?

Kdopak tu potvoru 

pustil ze chléva!"

Zlost tělo oblévá

jen při pomyšlení,

že jen tak zuby cení

ta koza rohatá

A ještě na vrata a na náš dům!

Pošleme ji sousedům . . .😁

Život je křehké sklo

 

Myšlenky rozhozené po polštáři

zdárně maří každý pokus o spánek,

když letitý verpánek ztratil stabilitu

Do úsvitu daleko, má řeko života,

když kolem kolotá nejistota bez břehů

Kde vzít hůl na podporu - ve vzdoru se nedá žít!

Celý byt tak neútulný!

Včelí úl mít, hned by dělnice dvě srdce

opylily a za malou chvíli vonělo by pochopení

Stáří však je tlení těla i rozumu,

ústa i bez rumu pak blábolí nesmysly, kterým věří

Jen stěží se chápe nenávist bez důvodu

Bezmoc čeří vodu poklidnou

a dny jdou a jdou do temnoty 

Ani boty neznají východisko