Oslepující slunce
zlaté mince hází do krajiny
Stačí mžik a už stíny
vchází na chodník umetený
Do stěny první vločka naráží
- z nádraží nebe hustě vede
houf neposedných nezbednic,
co jako nic sedají na nosy i na brýle
Na kosy, co v přesile pod jabloní
zobou vše, co lidé vloni nesklidili,
přes závoj bílý vidět není
- vždyť se právě čerti žení!
Závoj hravě vítr sfoukne
a tu se v okně slunce zhlíží
Stopy lyží netečně protnuly nevinnost
- pro všechny konečně sněhu zase dost . . .
Stojí žebrák u dveří:
Někteří otevřou bez klepání,
jiní s palnou zbraní míří na tupce,
co srdce má dokořán
Prý zrovna nepozván -
zvát sebe sám nesmí!
Marně pláče celý vesmír
(I malé ptáče hnízdo opouští)
Přes houští nových vizí
zvolna mizí šňůra pupeční,
když další generace
má na place tajemnost
Bývaly doby, kdy host
byl do domu požehnání
- v době atomu a četování
návštěva znát musí správné kódy
Kloužou schody slzou máčené
Až vlna se přežene přes příští generaci
i tažní ptáci navrátí se zpět
a slza u srdce třeba i jim bude lpět
Kalendář každému dnes poví,
přát že jdeme Mojmírovi
Přejeme ze všeho nejvíce
zdravím řádně namazané krajíce
po nocích blahodárného spánku,
všechny problémy
konečně ať mají na kahánku
a do života arény
štěstí nechť ti háže rukavici
To vše a mnohem, mnohem více
přejí všici
(💓Ještě pusu od salašnice . . .)
Odpusťme sobě i jiným vinám
Na vyviklané skobě stále fotka visí
Šel jinam - pouhé kdysi
kotví v paměti
Kdo ví, možná jen smetí
vymetl z budoucích cest,
přes bolest připnul křídla k letu
než poslední cigaretu típnul do bláta
Slova klikatá posílá po větru,
do svetru z mohéru balí skrýš úschovy
Volnost mu neberu
Odhodil okovy, tíha však zůstala
Zkušenost prastará ví že zlost ve skříni
prašpatný je ukazatel
Jednou i zatoulaný datel zaklepe na dveře
Prázdno v kuchyni - pusto otevře
Jak prosté - odkopal kořeny,
co se zemí byly srostlé
Pouhý šmik a tatam je nevolník,
který vše nedostal - teď bude král!
Zcela odstřihnout minulost
je jako přetnout kost
(v momentě, kdy jsme v ráži)
noze vlastní či paži!
Novou zas mít je vskutku bezva
Přes všechnu snahu zůstává jizva
každému vrahu vlastních vzpomínek
- nižádný lék ji zcela nevyhojí
Sebe sám se bojí ten,
kdo životem klam nese si
- střídá adresy a doma je nikde a všude
Odpouštím ti - i mně odpuštěno třeba jednou bude . . .
***
Každý, kdo přišel třeba jen o článek prstu, do konce svého života ho cítí, i když ho vidět není. Moderní věda sice dokáže přišít náhradu, s kterou se žije stejně dobře, ale pro vždy zůstane jizva, která připomene . . .
Volání kohouta
spánku nit odpoutá
- stránku snů do svítání
zamkne bez reptání
Marně chceš navázat
uzel, co častokrát
svízel je zmotaná
Zavřená dnes brána
Vždyť sluneční paprsek
drápkem zas do tmy sek
Za sklem právě se probouzí
den celý od sazí
Čistí jej naděje,
že štěstí vždycky je
na dosah prstíku
- už bere za kliku!
Dnes obzvláště je hustý
- by neproklouzlo mezi prsty
neváhej a jak prý se občas říká,
spaní vale dej chvatem vítězného zápasníka . . .
Sněží
Jen stěží
vločka počká
na druhou, třetí,
co střemhlav letí
na mokrou zem,
kde koštětem
zničí košilku
krajkovou
Do dvou
bělost ryzí
zmizí i z krajiny
a den tak nějak jiný
prostře se do smutku
Hle, tam v koutku
ostrůvek sněhu
bělavou něhu
ochránil
Kolik sil
má letos zima?
Jak bylo by prima
vzít lyže, sáně, boby
a do přírody jen tak vyrazit
Jó, kdyby mráz zostřil břit,
sráz vezmeme sešupem
a kalupem na to hned
řeka, brusle, led!
