Okamžik

Šel kolem okamžik

Chytnu ho za vlasy!

V dlani zbyl otazník

Proč tu šel?

No proč asi!?

Tobě

Kolik že ti?
Ať míň či víc,
čas neskutečným tempem letí
a bez rodiče jsme dítě z nemanic!

Jistě, jsme dávno dospělí!

Hned okamžikem,
kdy pupeční šňůru skalpel oddělí,
hurónským křikem
oznamujeme světu:
Život mámy, táty v novém je tu!

A máma odhazuje utrpení,
když uzlíček k prsu přikládá...

Větší štěstí v světě není!

Pak, ač nerada,
znovu střihá šňůru pupeční
a nezkrocené mládí,
uzlíček nevděčný,
vzhůru za sny pádí
Ber kde ber!
Malé slůně v porcelánu...

Máma může mít synů, dcer,
dítě však jen jednu mámu

Tak to je

Říká se: Ráno moudřejší večera
Že nevídáno?
Za šera svítání
pravím: Ano!

Po procitnutí
k mání myšlenka,
co nedá pokoje
Stále nutí
včerejší chyby napravit

A tak to je!
A tak to má být...

Má vina

Má vina je láska

Že miluji tě
až se srdci stýská

Pak spřádám sítě
V nich chci být lapená

Mlčíš nepokrytě

Vadne květina
v prázdném bytě

Má vina?

Pravda a lež

Pravda - ve vichru třepotavá pírka
Lež - kámen na kameni
Pravda - zpod velehory škvírka
Lež - balvan na prameni

Chci se jen napít vody,
čisté, nevinné
Chci se jen napít vody
a vy ne?

Pít do dna pravdu,
krutou povinnost
Pít do dna pravdu
a říci, dost!

Ze lži soukáš nit,
základ na oprátku
Ze lži soukáš nit
a zapřeš vlastní matku

Pravda - ve vichru třepotavá pírka
Lež - kámen na kameni
Pravda - zpod velehory škvírka
Lež - balvan na prameni

Pravdivé moudro

Lodivod

Kradeš spánek,
v očích neseš svítání
Jarně svěží vánek
vkládáš do dlaní
Lehce zvedáš břímě
i hmotníš touhu spící

Znovu obejmi mě!
Nejsme trosečníci,
nýbrž kapitáni!
Oba nespoutaní
a tys můj lodivod

Pro přítele...

Jen

Už jen slyšet zvony
z věže kostelní

Krajina slzy roní
cestou poslední

Óda na život

z úst, co zůstaly

Trnitý plot, krok pomalý
a zloděj čas tělu duši odebral

Životu zlomil vaz
Jdeš dál a dál,

a v nekonečné kráse
svět tiše rozplývá se

Moudro poslední

Svatba

Svatba je prstýnek

dvou shodných slov

Rozžatý plamínek

Z bláta kov

Síla odolat

nástrahám cest

Umění brát i dát

Nenechat se svést

na rozcestí

A v dnešním čase

akt zbytečný

možná i passe

Sen pro slečny

Svatba dvou závazek

Podpis jej pečetí

Hranicí není věk

Je nadějí v poupěti

Letní bouře

Spoutat deštné kapy,
z nich splést svižný bič
a černě bouřné mraky
vypráskat provždy pryč

Sviští z hůry vzduchem
ohnivá čára divé moci
S chraplavě dunivým zvukem
klikatice zpět se vrací

Nechť zapálí černé hrady
ztěžka se po nebi valící
a sutinou pak do zahrady
vpustí hřejivě zlatistvou stálici

Umlká provazců pramen,
co marně chtěl jsi polapit
a z vlasů, tváře, ramen
studeně stéká duhy třpyt

Dar

Hladíš mou ruku

Sahám s ní do svědomí

A ty do rozpuku

Hladíš mou dlaň

Ledy neprolomí

A saháš naň

Pak líbáš líc

Bráním se ti

Chceš ještě víc

A líbáš ústa

Motýl na okvětí

A touha vzrůstá

A chceš jít níž

Že nechci, víš

A tys nepřestal!

Vedeš mě do ráje

Cesta strmá je

Máš lásky dar…

Dotaz

Závist

Kolem se plouží,

nevidíš ji,neslyšíš

Saje zlobu z louží

a jen opustí skrýš

hned do oken nahlíží

Zvědavá až běda

se spoustou potíží,

co jak zbytky od oběda

rozsévá po světě

Je réva bez vína

Šlahouny stiskne tě,

drze objímá

Jak kobylka divoká

pase se na lidech

Však v přátelství promoká

a v lásce ztratí dech

Mám tě ráda

Jde cit slovy vyjádřit?
O samotě strádám jak slunečnice,
když slunce svit
zhasíná večernice v nočních tmách
Pak v červánkách
těším se na rána tvého svítání
spoutána něhou blaženosti,
když bereš do dlaní
vteřiny společných chvil
Tak ráda tě v sobě hostím…
Tolik dáváš mi sil!



mutil :

bdíš jak motýl noční, jak sůvička
zas pěkná ale je básnička

city chceš vyjádřiti slovy?
však jde-li to as málo kdo ví
slova jen krásný obal poví

v nitru přec se cit ten skrývá
láska do hrudi se vrývá
tam štěstí i smutek bývá

tisíc slov tak krásných není
jako jedno políbení :)

a
a

Manželská roztržka

Já bráním se ti,

víc než zdrávo

pak v objetí

chceš říci, ty jedna…

Ano, máš na to právo!

Jako bych vědma byla,

ne manželka

Fakt bych tě přizabila!

Od úterka

chodíš beze slov

Přitom slova krov!

Pojednou nečekaně

mám v očích úlek laně,

když saháš mi…

No na rameno,

bys pohledem omámil

Vždyť víš,

jen ty vše máš dovoleno

Tváříš se vesele

A netušíš jak moc právě teď

chci poslat tě…

Není odpověď

Opratě beru do svých rukou,

v rytmu dvě srdce vášní tlukou!

Ani muk

Ještě před chvílí zkřehlí motýli
tloukli křídly o dřevěný rám
skleněného vězení

Tys přišel pak
otevřel okno dokořán lidskému souznění
a zcela naopak
jaro vzneslo květů pel
do oázy rozkoše, do záchvěvů těl

Až motýly vítr pročeše ve vůni lesních luk
odejdu po špičkách
a víc ani muk

Z knihy Volná jak prokletí

Moudro s otazníkem

Nenaříkej

Lásko, nenaříkej!
Bolest přebolí
a bude hej
Stále točí se soukolí
osudů bez hranic

V knize života není víc
o tom, kdo miloval
než věčné účtování
MÁ DÁTI - DAL

Nevím ani
kolikrát se točil list
Kolikrát stejnou stránku
smíme číst

Jsem tu, ty tam!
Po chladivém vánku
pohlazení posílám

Jak po noci přichází den,
po dešti slunce suší slzy,
tak splní se sen

Jistě brzy!

Ztracený

Ztratil se včerejší den

Byl notně zarezlý

Však můj jen!

Dnešek není zlý...

Otáčím hlavu zpět

Zřím stín a květ prošlé vteřiny

Nebyla jediná,

léto vždy v poupěti jiřiny počíná!

Posudková

Dobrý den,

Copak že trápí vás?

Záda jen?

Tak to jdete v pravý čas!

Máme pro vás medicínu,

co každého vyléčí

Takovů jak žádnů jinů,

budete teď v mé péči

Že borelióza a chlamydie?

Klouby že z nich hodně bolí?

Další hypochondr tady je

a potřebuje ránu holí

A ještě ta troufalost!

Znalosti má z internetu?

Takže dost!

Na diagnózu jen my jsme tu!

Dosti dlouho marodíte,

proto dáme trochu změn

Jak pracovat jistě víte,

od zítřka jste uschopněn!

* * *

Dva odkazy:

nebezpečné chlamydie
lymská borelióza

Moudro dne

Člověk vydrží víc než si myslí
Jen tělo to občas odmítá pochopit

Volant osudu

Ach, vy řidiči nestálí

Volant vaše nohy,

co nese přes úskalí

Na okamžik stáváte se bohy

a svět patří jen vám

Znáte spousty cest

i života prám

do přístavu Klid

umíte vézt

Taky roztočit kolotoč osudu

v nejedné ženě

A když lásku rozdmýchal,

jen tak

naoko utrápeně řekne,

jedu dál…

Trochu moudra

Den bez lásky je jako den bez slunce

I na zamračenou oblohu se dá zvyknout!

A vůbec,

potřebujem k životu slunce?

Samotář

Krásně mokrý nos,

oči žhavé uhlíky

Všude chodí bos

A ocas? Táákhle veliký

Jen chci blíž

hned zuby cení

a hledá sobě skrýš,

kde nikdo není

Teplem těla chci se hřát,

mazlit se v hebkosti chlupů

Co víc si žena může přát?

I děti jeho Canis lupus

Nevědět

Noc běsu a smutku

Strach bolí

a sahá po zármutku

Noc koukolí

bere úsměv z tváře

A já myslela, že bolí loučení!

Proč určit nedokážem

odkud smutek pramení?

Ticho prokleté

křičí do prázdna

Strach s očima dítěte

Hrozná tma!

Sedím na lůžku,

chvěji se zimou,

svírám v batůžku

naději s kopretinou

a trhám lístky okvětní

Vteřinu po vteřině

Kdy už se rozední?

Snad zítra,

snad zítra to bude jiné...

Když druhý o sobě nedá vědět, těžko se usíná

Pojď!

Poslouchám ptačí zpěv ztracená
v omamně vonící třešňové aleji
Líbezně doznívá všech tónin obměna
V hrdélka dávají zpěváčci naději

Ve verše ukrývám stesk lásky toužené
Do svěží zeleně v nahotě ulehám
Proč věří slovíčkům, šeptají ne a ne...
Nemůže nikdo vydržet dlouho sám!

Tělo prahne po něžném objetí
Ve snění zulíbáš vše ústy plně,
pohladí ruka dva vrcholy vzápětí,
okamžik spočineš v rozkoši trůně

V studánce bezradně trpící žízní
zamrzl pramínek překrutou zimou
Již dlouho bez lásky přízní zlou trýzní
Nenech ji, můj milý, nenech ji zhynout!

Ponoř se do hlubin závratných výšin,
posbírej odvahu, neváhej, pojď!
Pojď probudit k životu plňučkou číši!
Ve vlnách lásky popluje loď...


Z knihy Volná jak prokletí

Hra se slovy

Každého osloví

slůvka kulatá jako míč

Jsou něžná, proklatá

Občas stvoří kýč

Však bez slůvek ticho dýchá

Mají pohlazení, lék

Něco tají

Občas dme je pýcha

Jindy závist seje

Však bez slov vždycky zle je

Tvoří krov vztahů i nadějí

Veselé, bez průtahů

Na rtech se usmějí

Hranatá slova i těžkopádná

Ale jsou

Nechceš je znova

Věta žádná

A na konci?

I otazník přinesou

Nebuďme na slova lakomci!

Člověče, stůj!

Podzimní listí prokvetlo jarem,
v tóninách zeleně topí se les
Procházím svedena přírody čarem,
po očku sleduji motýlů ples

Luka již prostřela náruče k snění...
Za chvilku spočinu, teď musím jít!
Oblohy čerň se v pomněnku mění,
do lesa stínu půjdu se skrýt

Bučiny branou vstupuji v tisíce vůní
Cestičkou kmitl se strakatý mlok
Snad útržky sluníčka omýt chtěl v tůni?
Raději zvažuji každičký krok

V zeleném závěsu skulinku nevelkou
našel si paprsek, co z dlouhé chvíle
se škádlit chce s veverkou

Zrak stoupá po nitce sluneční píle...
V mžiku tuhne krev, tají se dech!
Duby, jež symbolem síly a zdraví,
na větvích bez listí obrůstá mech

Torza tu žalují! Copak to neví,
člověk, jenž z přírody zrozený vstal?
Nahlodal větev korozí sněti!
Svou větev bytí - život svých dětí!

Člověče stůj!
Už nesmíš jít dál!

Z knihy Volná jak prokletí

Půlnoc

Půlnoc voní létem i toužením,

když ulehám do peřin spánku
Víčky zavírám stránku

knihy nenapsané

Ač v osudu není, co dál se stane,

že probuzení s ránem přichází,

dávno je mi známo

Opláchl od sazí ranní svit nebe

Noci chlad ještě zebe,

když slunce samo

rozvírá další den,

co hřeje v dlani

vzpomínkami

proteplen

Krásný omyl

Na louce kvítí přehršel

Není on pravý

Pouhý stín okem šel

a toužení ťuká nesměle

Až přijde čas

přeroste pramínek v dravý

říční proud

a lásky hlas

najde kout

Pro dva lože ustele

Dnes jdu sama ulehnout