Nevinně

,,Tohle má být k snědku?!"
Ptal se sedící a bdící

Vzápětí pět svědků
tvrdilo nezávisle,
že palicí
dostal téměř svisle

A servírka na to:

,,Když viděla jsem jak čumí
celkem vzato
blbě na voňavou krmi
a ještě s úšklebkem a otevřenou papulí,
před svědkem
praštila jsem do kulí
vedle stojícího biliáru
až rozlétly se do všech stran
No a jedna vzala čáru
na visící táhlo
tam
na stěně
To v okamžiku
se popotáhlo,
nabralo ztřeštěně
přímý směr
na přísedící bratry v triku

A že mělo na výběr!"

Svorně pak všichni viděli,
aby taky ne,
že namířilo do díry
V rozkroku

,,Nejsem tedy ve vině,
že poté dal se do skoku ..."

Rozhozené

Tvoje, moje, naše ...
Trochu plaše
bojí se každé z nich
Pak na chvilku smích
tří andílků bez viny

Byly jen máminy a tátovy,
nic víc ...
Kdo dnes jim odpoví?
Teta, strýc,
babička nová?

Že bude líp?
Prachobyčejná slova,
co ránu z chyb
mělce foukají!

Potají sní sen o rodině
v přesvědčení,
že ony až dospějí
bude to jiné ...
Ale není!
Jen bolest je passé

Časem:
Moje, tvoje, naše ...

***


Rozvody jak na běžícím páse:
Děti pobolívá bříško, i tak dospějí k lásce a nepoučeni chybami jiných, ke svatbě i k rozvodu ...

Jdem!

Tak a vše zlé za námi!
Mihne se v mysli bláhové
Krásně omámí,
přesvědčí ...

V tom sáhneme na nové
trápení člověčí
Nečekaně
udeřilo do týla!

Hned krok laně
ztrácí lehkost motýla
a ptáci
mění směr k ledové pustině

A v rytině děr
smrtka visí
Minulost jak na pásu
filmového celuloidu:

To bylo kdysi, že k slunci jasu
pro radost jdu
Po louce běžel čas
Mezi květinami!

Vzal ho ďas!
I s námi!
Možná je ztracený
dnešní den ...

Teď jsem tvé zázemí,
dej ruku, jdem!

***


Věnováno příteli ...

Rozum né

Volný pád

Černé nebe duní tónem umíráčku
Nevstoupím více na výsluní
Daruji volnost ptáčku,
ať vzhůru letí volným pádem
vyznat se v spleti dotazů,
proč s pouhopouhým kamarádem
tkáme pevné pouto z provazu,
na jehož konci smyčka malá
poslední dech lásce vzala ...

Víc nechci!

Nechci víc muže,
c'est la vie ...
Dá vůni z růže,
trnem srdce děraví

Propadlem lásky zneuctěna
až kolem stříká krev
Uvnitř rozbolena
a pyšný seladon?

Jako korouhev
další trofej věší
Vždyť jen žena hřeší!
Nikdy ON!


***

Narážím na fakt, že obzvláště ženy s oblibou říkají: Ona ho svedla! Jakoby nevěděly, že na nevěru je vždy třeba DVOU!

Začátkem léta

Proč z rána
slza stéká po tváři?

Jaký důvod má,
že ač nevolána
světlo odráží,
když léto za okny
vlády se ujímá?

Dost bylo tmy
i mračen deštivých!

Dokonce kapuci i mnich
odkládá
Tak proč vetkaná na srdci
divná nálada?

Všichni jsme pouhý prach
zhmotněný v tělesnou schránku,
pak malý stín vyvolá strach,
že tělo má na kahánku

Život je okamžik pouhý
Početím
shluk molekul ožije
Porveš se s ním,
okusíš štěstí,
nasbíráš šmouhy
a už slyšet:

Adié ...

Vládnoucí

Dnes, na mou věru,
nebaví mě nic
Vše je na maděru
a zub je kralevic

Prostě jen tak
ujal se vlády
malý, bílý darebák
I nad bolavými zády vítězí

Bez boje a šarvátek
(Vždyť nemá ani svaly)
Jen se včera zasek:
Prý nebude už malý!

A trny zaťal
do nervového pletení!
Koncert začal
Teď hledám zázemí

U zubařky!
(Tam nikomu se nechce)
Ona jediná vyslyší však nářky
a viníka řádně ztresce!

Sny

Noc tiše
se mi tulí na víčka
Zlehka píše
první slovíčka
snových vět
a do nich
padá změť příběhů

Nejhezčí vždy usínání,
když tma dává se do běhu ...

Náhle v čase ranním
noci sen přemostí
zvonění budíku
a starosti
zas berou za kliku!

Díky zaň

Ač nenosí ho ženy,
svírám ho teplem dlaní
Zdá se obnošený, poškrábaný
a jak tyčí se vzhůru!

Jakoby kůru
stromům sňali ...
A vůbec není malý!
Je jak pro mou ručku ušitý


Trošku studený, jistě letitý,
umělým i může být
Oslňuje lesku břit
až chci do pochvy ho vložit

By dlouho mohl sloužit
dám ho do ochrany,
ať neplaší jiné dámy,
co půjčit si ho chtěly by ...

Vůbec nemám pochyby,
že skončit moh by u jiné
Nejsem ta, co promine
zloději snadný lup!

Ráda každému poradím:
Běž a v bazaru si kup
taky takový
Třeba i tebe nůž lovce stejně osloví ...

Být či ne?

Sebe se ptám,

zda chci se vrátit tam,

tam do dětských bezstarostných let?

Mít tu možnost hned,

říkám ne,

všeho dosti!

Už nechci mít ruce poutané

neznalostí,

naivitou či ideály …

Na dospělé

jsme si tenkrát vážně hrály …

I kat

byl hrdina

a peníze padaly

do klína dětského obzoru

Po vzoru dobra

a pravdivých slov

stavěl se budoucna krov

Vždyť ani bobra hráz

stavěná z kvítí

nezvládne kalu rej

Hráz i jej

vezme řeka žití!

Vrba smuteční

Trošičku strach nahání

vědět, co ševelí listí

Porozumět šeptání,

když paměť si vítr čistí

v koruně vrby smuteční …

 

Jiným stromům vzhůru

větve hrdě ční

 

A právě vrbě této,

ač nemá smůlu,

od zimy, přes jaro, léto,

z divné příčiny,

haluzky se k zemi kloní

 

Co jak vítr stesky

sbírá právě pro ni?

Povodně na Salaši

Naštěstí škody jsou jen minimální, i tak voda umí nahnat strach


***


Nyní si dám ozdravně regenerační pauzu v Kyjově, kde asi nebude přístup k internetu ...

Nač spěch

Proč spěchat zpočátku?
Což nevíš, človíčku můj milý,
že chvat v krátké chvíli
jen oprátku váže převzácnému citu?

Vždyť v srdci krytu
zlehka sen procitá
z hlubokého spánku

Nebuď necita,
pouze dopřej křídla vánku,
by nadějí pofoukal rány,
co nikým nehlídány
zas bolejí
bolestí dob minulých

Plátýnkem milosti
je kryje smích
retů žhnoucích po polibku,
co něžností vyléčí žal
a schystá kolíbku nové lásce

Starou si čas dávno, dávno vzal ...

Nesoulad

Když rozum křičí, neváhej,
ten pravý, on nej!
Srdce špitne, raděj ne,
on samotu zas přivane!

A když na poplach
spustí zvon zkrytý v hrudi,
hned rozum už se durdí:
Ten přinese v žití krach!


***


Ono se řekne, někoho si najdi, ale všem vyhovět je věru těžké!

Uplakaná

Tak málo stačí

a slza neposedná

v pláči

ze dna

skane na červeň tváře

 

Zážeh nepatrný

a stékající vodní trny

lámou srdeční kámen

na střípky něhy

Jsi mámou s pevnými břehy

pro života tok!

Rychle překlopí se rok,

druhý, třetí

a najednou z dětí

zrodí se mamka

sahající pro uplakánka

do kolíbky štěstí

***

Věčný koloběh života, co stojí za to si zopakovat ...

Toto letí

Utahaná, unavená,
na bedrech padesát,
uvnítř mladá žena

Již tisíckrát
při pohledu do zrcadla
hrdost na zem
zcela spadla
srázem
plným vrásek

Po třicítce
čas se chvilku zasek
a pak prudce
práskl bičem

První vnouče točí klíčem
nové mízy
Však svět v okolí
zdá se víc a více cizí
a čas se chtě nechtě probolí

Do důchodu
K nejvyššímu žití schodu

Pozdě již

Jednou přijde čas,
čas zrání krvavých
Samy k nohám
skutálí se plody slunných dnů

Moc rád schutnal bys
nejhezčí z nich
Ten, co v pleně noci
dozrál v sladkost snů

Překotně s podzimem
jsi plod zved
Přezrálé jablko svrasčelé žalem

V prsa se bičujíc
proklínáš svět!

Pozdě již na lásku
Ulétla s jarem ...


***


Vše chce pravý čas, ani v lásce tomu není jinak ...

Kořeněné