Plakala obloha na vyprahlou zem
Ronila slzičky noc a celý den
Pak mokré tkaničky
se v pramínek spoutaly
Na Zemi potůček
Zprvu tak malý,
že i človíček
snadno ho přeskočí,
kličkuje cestami,
pospíchá úbočím
Než zcela ho omámí
vlastní síla
Tu voda mez
překročila ...
Věz!
Kalný stín
rozlil se údolím
nejedné kotliny
A co člověk?
Člověk snad je jiný?!
2 komentáře:
Už Ti to zase "píše"?
Musím říct, že opět skvěle.
Děkuji
Okomentovat