Prší - včera od rána
V duši, co hrubě protkána
pavučinou běžných starostí
se kmitem minou
myšlenky u rozcestí
příštího směru
Do dlaní
vodu z mraků nenaberu
a svítání v temnotě se topí
Vždyť, kdo nepochopí jiné,
toho klidně mine
štěstí, co pěstí ťukalo na dveře
Proč z večeře při svíčkách
padá prach a žal?
padá prach a žal?
Přitom stačilo,
aby každý dal sebe kousek
I hrubý brousek
dá se kosou vyhladit
Stačí chtít
být rosou suchých rán
Takto každý sám a sám
v zatrpklosti bude staré kosti
mazat medem
Dva je vždy víc než jeden!
***
Každá láska, i ta ve vyšším věku, maluje kraj nádhernou barvou voňavé růže. Ale copak jde vypěstovat věčně kvetoucí poupě?
Ne, to nedokáže nikdo!
Každý zahradník i laik by měl vědět, že i sebemenší sazenička může kvést roky. Pokud ovšem dopředu počítáme s tím, že i nejkrásnější květ časem odkvete - ztrácí vůni i něžný vzhled a my náhle máme před očima jen bolestivé trny. Což se děje jen proto, aby vzniklo místo pro další poupě.
Pokud ovšem dáme rostlince šanci! Nevyzrálí jedinci totiž ztrátu prvního květu nezvládnou a místo péče tu nevděčnou odkvetlou rostlinu rvou ze sebe i s kořeny a ve zlostné bolesti pak ukřivděně vhodí na smetiště minula ....
