Pro dvě dubové palice

 

Prší - včera od rána

V duši, co hrubě protkána

pavučinou běžných starostí

se kmitem minou

myšlenky u rozcestí

příštího směru

 

Do dlaní

vodu z mraků nenaberu

a svítání v temnotě se topí

Vždyť, kdo nepochopí jiné,

toho klidně mine

štěstí, co pěstí ťukalo na dveře

 

Proč z večeře při svíčkách
 padá prach a žal?

Přitom stačilo,

aby každý dal sebe kousek

I hrubý brousek

dá se kosou vyhladit

 

Stačí chtít

být rosou suchých rán

Takto každý sám a sám

v zatrpklosti bude staré kosti

mazat medem

Dva je vždy víc než jeden!

***

Každá láska, i ta ve vyšším věku, maluje kraj nádhernou barvou voňavé růže. Ale copak jde vypěstovat věčně kvetoucí poupě?
Ne, to nedokáže nikdo!
Každý zahradník i laik by měl vědět, že i sebemenší sazenička může kvést roky. Pokud ovšem dopředu počítáme s tím, že i nejkrásnější květ časem odkvete - ztrácí vůni i něžný vzhled a my náhle máme před očima jen bolestivé trny. Což se děje jen proto, aby vzniklo místo pro další poupě.
Pokud ovšem dáme rostlince šanci! Nevyzrálí jedinci totiž ztrátu prvního květu nezvládnou a místo péče tu nevděčnou odkvetlou rostlinu rvou ze sebe i s kořeny a ve zlostné bolesti pak ukřivděně vhodí na smetiště minula ....