Život je pes a proto je nejlepším přítelem člověka
Na svém autorském blogu vás vítá
- Lenka Rezková
- Obyčejná odrostlá děvčica všestranných zájmů, co si nejen ráda hraje se slůvky, ale chce proniknout i do hloubky problémů. Takový vesnický samouk, který i pomocí fota zachycuje prchavé okamžiky. Vždyť učíme se celý život a na věku nezáleží ...
sobota 27. února 2016
Polibek bez záře
Už zase ze zvyku
vložil mi do tváře políbení
Neví, že bez trylků
jaro není?
Je to stejné jako když
na apríla sněžná víla chladný plyš
položí do kraje
Polibek bez vášně
je vážně náznak podzimu
V ten moment celý svět
chce se hned položit do stínu
zoufání, že v plání
zima prostře zas
dlouhý vlas ledový
Nepovím proč slza stéká
po trávě natěšené
I ta nejdelší řeka
od pramene do moře míří
Ale řekněte sami, co po rytíři,
jenž plnou dlaní
vřelé vášně rozdává?!
Dlaní, kterou po vyznání
lehce zamává: Někdy zavolám
a je ta tam ...
Raději bez záře
chci polibek na tváře
pravidelný
Polibek tvůj sladce věrný!
čtvrtek 25. února 2016
Nebe a dudy
Co existuje mezi nebem a zemí
těžko popsat se dá
Třeba dnes - zle je mi,
mračí se za okny příroda,
do tmy email náhle přistane
Řeknete si, nic záhadné
Jenže on neobsahuje směsi
zbytečných dat či foto
ze zahrad úchvatných,
nýbrž motto neznámé paní
Víra na rozhraní života - smrti!
Ve víře procitnutí nové
vládne slovem hlubokým
Rázem mizí stín
šlehajících proutků
Beznaděj v koutku
v ten ráz krčí svou sílu
Přes rej netopýrů
alespoň na chvíli
obavy ve vlnách rozptýlím
středa 24. února 2016
Bývalo líp
Co končí, co začíná,
když první šedina
vlije se do vlasů
a život chvatem sůl
sype po cestě
rozpáleného léta?
Tachometr na dvě stě,
z obrazů trčí silueta
dálnice - prudce se úží!
Za svitu měsíce
život skrze prsty protekl
Vše co dlužím mezi srůsty řinčí do ticha
Na okně řeřicha tiše voní
o tom jak ještě vloni
před večerem
prokvetlo jaro
ladným tělem
Stačilo tak málo ...
Dnes tma příští noci
o slunce tříští pocit
slzavého vzpomínání
Tolik pomníků
a nesplněných přání,
když sahá na kliku
Uzamknete všechny zámky,
zabedníte vrata,
přesto bez pozvánky vejde stáří
V závěsu mu zubatá přímo v tváří
kuje kosu kladivem
Je až s podivem, kam ten svět letí?
Tenkrát my byli děti,
když staříček říkali
hlasem roztřeseným:
,,Jsem už sice pomalý,
ale zato moc dobře vím,
do propasti žene se svět
Tolik běd ani muk
nikdy nebylo!
Tenkrát, když já byl kluk,
lepší, lepší se žilo ..."
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)