Sedí máma mezi mraky zasmušile,
zatímco jeho kroky hodně čile
obchází ze slinami na jazyku
Jen co z nesnází chytla kliku,
již piják k ní po stéble šplhá
- on róbu svatební, ona ta druhá ...
Ne, nedá dnes kůži svou do trhu,
ač s noblesou prý jen pro ni růži utrhl
- sluneční zlato skrývající bodliny!
A chtěl za to
nic než slzy máminy
a ten velký dům - co chce a taky ne!
Přes vzpomínky zavine
své holátko do náruče
Uběhlo tak krátko a svůj účet předložil
Krev do žil mraky žene
- srdce obnažené pláče slova
Snad slunce tu bolest schová ...
Žádné komentáře:
Okomentovat