Hvězdy ťukají do oken
svůj nedospalý sen
až pod probuzená víčka
Přes sklíčka dalekohledu
ihned po ránu
kreslím na bránu
vesmírného ledu
oblouky z krajkoví
Snad napoví
kam směřovat kroky
dlouhé roky sevřené řetězem
Vždy pod jezem
každý pramen hledá
novou energii
I já každý pád
do dna piji - do mazlavého bláta!
Až tam teprve, sťata
do poslední kapky krve,
zvedám vědomí
Vše co na srdci leží
jen stěží lze zvednout z prachu
Ale i za tu trochu
stojí za to postavit se na nohy
a plamen svíce sundat z oblohy
Žádné komentáře:
Okomentovat