Nejde zapomenout

Máj včera postavený
jak život podťatý
skácel se k zemi
Kam nesou jej?

Proč schází sokolík bujarý,
co s děvčaty
vznášet se chtěl?

Proč na máry vkládají
stíny dvou těl?

A růžový plátek jabloňový
padá k zemi...

To já nechtěla!
Tak mladá
a smrt již objímá mě
Má touha bylo jiné rámě
A průvod?
Svatební,
s družičkama!

Navždy sama,
bez mámy, bez táty

Sestřičko milená,
proč i ty pro svět jsi ztracená!

Byl první máj
Peklo, nebe, ráj...



Tato slova byla napsána po autonehodě, kdy 30. dobna 2000
vinou nezodpovědného řidiče byly zmařeny tři mladé životy

Salaš

Vyznání

Slunce pálí,

sedím na kmenu

a z dáli slyšet zvony velehradské baziliky

Na okamžik vzpomenu

čas dětských her

a šeptám tiché díky

Ten čas už šel...

I přes dědinku naši

Z Jezuitského kopce

stále chaloupky jako dlaň

A jižní stráň na Salaši?

Jezdec na koni, žádná ovce,

pár jabloní, trnky a mezi travou

růže šípková

V hlouby lesa i na pokraji,

pod buky a pod doubravou

své místo mnohý má

Tu lišky dobrou noc nedávají!

Když zaprší, není žádný um

přidat je k hříbkům ze smrčí

či k leťákům

A v Salašce poutníci znavení

nohy omočí

Údolím jak had se vine,

až pod Vlčákem pramení!

Oči pasu po krajině,

kvete touhou i kopretinou

Do červánků ukládá se spát

Naší je domovinou

Navždy bude snad

Pampeliška

V zeleni jara zlatě zazářila na louce,

kde slunce předalo jí životadárné teplo

Nasyceně načepýřená

dala se do závratného tance

Motýlu i včelce zatočila se hlava,

když vzala je do žlutého objetí


Ulétl s nimi den

Večerní vánek konejšil k spánku

Znaveně převlékla šat

Bíle nechává se unášet větrem v dál,

by na jiném místě

vykvetla do plné krásy


Z knihy Volná jak prokletí

A kdo má chuť na pampeliškový med:

Stačí natrhat dvě stě květů,
voda je tu - litr stačí,
v ní krájený citron ať se máčí
Vše povařit patnáct minut
Do rána pak možno zdřímnůt
Po probuzení hned
s kilem cukru počneš dělat med
Směs však nejdřív přes hadr ceď
Pak míšej, míšej, ať nepřipálí se surovina
vař hodinku a půl
Jen tvá bude vina
jak med se trochu přismahnul
Nakonec uzavřít do sklenic,
aby med zbyl do zimních plískanic

a

Noční

Dobré ráno přeji všem,
co právě nad strojem
nesmějí zavřít víčka
Ještě nerudne obloha od sluníčka,
jen kos za okny jaro vítá

Svítá…
Na dosah konec noční směny
Ruce unaveny!

Zbývá smýt prach noci probdělé,
volant uchopit
a když druzí stelou postele,
ulehnout a spát...

Snad,
snad podaří se do snů múzy přivolat

Jarní touha

Ptám se samoty rána:

Proč hvězdná brána

v mlze se topí?

Proč slunce kopí

v únorový den

nedokáže vniknout prostorem

a zimní kout vymést paprskem jara?

Dvakrát jsem se ptala

a ptám se po třetí:

Proč ledové zajetí

vězní slova nevyřčená?

Tvá ústa dál němá

Jen na okraji střech rampouchy skrz

obrácené svíce

po větru posílají

kapky ledových slz

na jadérka slunečnice

Sen

Šel kolem sen
Maličký, nepatrný
Tak trochu popleten
To sny umí
S klidem mořského vlka,
pro mě nečekaně,
na okno ťukal
a pak v pevné dlaně
vzal mi tvář
a polibky svatozář
vkládal na rty
Kdo? No ty,
můj milý,
jsi v denním shonu
našel volnou chvíli
a až za svítání
odjížděl domů
Po noci plné milování…

***
I sny se někdy vyplní. Někdy dříve, někdy později, ale je krásné žít svůj sen.

Viděls moře?

Viděls moře?
Já ano!
Krásnější z večera jak ráno,
kdy vlny dmulo lidské hoře
probdělých nocí samoty
Pak přišels ty s červánky na obloze
Pojednou jsem netušila
zda svítá či večernice k spánku volá
Má duše bita vraníky zběsilými
Jim pod kopyta házím rýmy
Chvíli nasytí se,
na to v ještě větším běse
počnou hříšný tanec
Přestaňte!
Dost již!
Konec…
Konec?
Ach ne, to ne!
Nechť raděj mistral zavane
pofoukat rány nedané
Přijď jen větře, přijď a duj!
V těle žádost rozpaluj,
pak spolu vplujem nad oblaky
Já moc chci!
Snad ty taky…


Z knihy Volná jak prokletí