Člověče, stůj!

Podzimní listí prokvetlo jarem,
v tóninách zeleně topí se les
Procházím svedena přírody čarem,
po očku sleduji motýlů ples

Luka již prostřela náruče k snění...
Za chvilku spočinu, teď musím jít!
Oblohy čerň se v pomněnku mění,
do lesa stínu půjdu se skrýt

Bučiny branou vstupuji v tisíce vůní
Cestičkou kmitl se strakatý mlok
Snad útržky sluníčka omýt chtěl v tůni?
Raději zvažuji každičký krok

V zeleném závěsu skulinku nevelkou
našel si paprsek, co z dlouhé chvíle
se škádlit chce s veverkou

Zrak stoupá po nitce sluneční píle...
V mžiku tuhne krev, tají se dech!
Duby, jež symbolem síly a zdraví,
na větvích bez listí obrůstá mech

Torza tu žalují! Copak to neví,
člověk, jenž z přírody zrozený vstal?
Nahlodal větev korozí sněti!
Svou větev bytí - život svých dětí!

Člověče stůj!
Už nesmíš jít dál!

Z knihy Volná jak prokletí