Konec října

Mlha
Poslední ostružiny
V trávě vyjeté koleje
protkané vlákny pavučiny
Babí léto v poledne zahřeje
a jinak chlad všude vítá
hosty nezvané

Svítá
Paprsek lapen do dlaně
zamženého rána,
když ticho proťala rána

Mířená střela život zkosila
Jelen či srnec pad
k zemi tiše

Pro něj listopad
pozdě přišel ...
.

Chryzamtéma

Křehká jak kvítek chryzantémy,
co na podzim lehce spálí mráz
Tvář je téměř bez proměny
a z modře očí blyští zář
lásky zrozené do poupěte,
co chtělo by darovat paprsek léta

Přes život zlomený
do krásy kvete
a vůní čarovnou
k srdci se vplétá

Počkej!
Netrhej, co rozvíjí se...
Dopřej chvilku zrání
Suché rety smoč v ranní rose
a stvol pohlaď něhou dlaní

Pak,
to slibuji ti,
květ se vroucně rozvine
Ve snu budeš, přec ne sníti
V žáru peklo vyhyne...
.

Žena a muž

Žena a muž?
Ale kuš!
Chlap je chlapem
a baba je baba!

Tak to chápem
a ne do toho furt dlabat!
I když...

Sotva zvíš,
co ty dva dělí,
hned život celý,
od hlavy až k patě
ta rozdílnost má tě

Žena a muž
Smirkl i plyš
Tož se tuž

D o k u d .. s m í š . . .
.

Stesk

Stesk pohlcuje duši mou
Na tvář slzy nekanou
Vyschl pramen utišení
Pomoc hledám, v blízku není

Snad za lesy, lučinami
řekne milý: ,,Už nejsme sami,
dej mi ruku, ruku svou
Zde má je zárukou!"

K polibku se ústa sehnou,
vtiskne mě v náruč pevnou
a poznat dá mi bezpečí...
Kdo tichou bolest vyléčí?

Utajená

Zaniká v davu

Oděv jí příliš nesluší

Přesto všem motá hlavu


Krásou na duši...
.
.

Naděje

Volná jak prokletí,
bolavá samotou
Bělásek z kopretin
pokřtěný němotou

Marně hledá květy jara,
vůni louky před kosením,
pomněnku, co pel by dala
Jaktože tu v blízku není?


První vločka uspěchaná
v studnici se teple máčí
Pryč žene se nepozvaná
Blankyt nebe tone v pláči

Opar ukryl ranní krůpěj
V trávě třpytne jinovatka
Chvilku malou jen se usměj!
Pootevři štěstí vrátka


Chlad zimy skoupí slunce jas
Tání bolest odplaví
Podbělů vždy přijde čas
Bílý motýl promluví...


***

Právě podle slov v básni vznikl název jediné knihy, kterou jsem kdy vydala. Splnila jsem si tím dětský sen. A tak mi ani mi nevadí, že se básně celkově špatně prodávají. Nepíši pro zisk, ale pro potěšení a jestli jediná báseň potěšila i jinou dušičku, pak stojí za to psát!
A děkuji všem, co čtou slova vázané do veršů...

Protipóly II

Byla mu nevěrná

Svítila lucerna

A pak tma


Pozdě se jí rozsvítilo!

***

I on byl nevěrný

Bez svitu lucerny

Seje sny...


Potají!
( To muži dělají! )
.

Život

Překrásný dar nebe, země, pekla
Jeden odslouží dnů pár,
jinému v stu letech číše nedotekla

Řekou života kdos propluje,
špičku v blátě nesmočí
Jiný v boji denně je,
s pouty bolesti se plahočí

Nepozná krásu žití,
kdo bohatstvím měří hodnoty
jako ty, kdož přes vlnobití
svému štěstí jdeš v ústrety
.

Závan podzimu

Po větru stromy s deštěm posílají
zažloutlé stránky popsaného listí
Jaro s létem v žilkách ukrývají
Kdo umí vzpomínky čísti?

Koště a lopatu zahradník vzal
Do zimy mete sluneční čas
Naposled v ohni se lístek hřál
Z poupěte nový procitne zas

Déšť v mlhavé mžení tiše se mění
Uprchl vítr nasbírat mrazivý dech
V popelu zůstalo čoudivé tlení
Neslyšet kmenů bolestný vzdech

Rok další do kůry se vryl
Rok nocí hvězdných i bouřlivých dnů
v letokruh kmene zcela se skryl
Spočine strom do mrazivých snů

Dar

Láska je dar
Asi nemám ráda dárky,
ač po nich toužím
Přináší zmar a bláto loužím,
kde brodím se po kolena,
lásko má,
zneuctěná závazkem
zlatých pout

Před svazkem
nutno střevíce štěstí zout
a v rouchu světice
brodit se tably života

Krutá tvá odveta!

***

Někdy láska zasáhne na zakázaném poli
a pak to fakt bolí...

Za pokus nic nedáš

Sychravé počasí …

Slunce v mlze schované

Nejedna duše stýská si

Aby ne!

A přitom stačí

pohyb nepatrný

Jenže radši

přebíráme trny

mezi všemi rozseté,

když sluneční je půst!

Co tak zvednout koutky úst?

Pak v tváře prokvete

nakažlivý květ,

co bacily

pozvolna kolem počne set

Třeba jen na chvíli!

.

Reakce na SLZU

00Love11 - 15.10.09 08:55:47

slza
Chtel bych se narodit jako slza ve tvem oku a zemřit jako nic na tve tvaři.

• reagovat

  lenirezkova - 18.10.09 13:53:33

  RE: slza
  Slza se vypaří a na tváři jen ruměnec zbyl
  Proč rodit se pro nicotu chvil?
  Život je bolest, ůsměv, mládí i pozdní věk
  I trápení, co svádí poslední vzít si lék
  Je lépe narodit se v prameni a nebát se splavů,
  ani koryt vymletých
  Ale proč lámat si s tím hlavu?
  Žijem
  A za to dík!

***

Při čtení slzavé myšlenky nešlo mlčet a když jsem si pak znovu obojí přečetla, bylo by škoda nechat slova zmizet. Proto jsou překopírované pro všechny, kdo mě potěší návštěvou

Potoční královna

Z křídel všech pegasů

první sníh

snáší se do vlasů

královny vodníků

Tiše v haluzí zanikl

Po tváři vrásčité,

po těle, ke kořenům,

co k zemi jsou přišité,

nesmělé

kapky slz stékají

Spoustu letních dnů i zim

vrhala po kraji

chladivý stín

než pila sčesala korunu

větvoví

Dnes sídlí zas na trůnu

uprostřed Stupavy

Dlátem k životu probraná

královna od vody,

od rána do rána

plná pohody

Kde jsi?

Podzimní déšť zplavuje naději
v kanály nejistoty
Bolestí víčka se zachvějí:
Proč nejsi tu ty?

Proč nekráčíš v oblacích
kyprých dnů štěstěny?
Kde láska se potácí,
princi můj, vysněný?

Není tu, nebyla
Toužená proklatě
po nocích bloudila
Šeptala: Volám tě!

V náruč obejmi
vyprahlou pustinu
Žár všechen odejmi,
pak ukryj do stínu

Do stínu doufání
ve světlo dnů slunečních,
v nichž nikdo nebrání,
když touha plane v nich

Rozkoší napájej,
uhas již žízeň zlou
Polibky rozdávej
Dovol být provždy tvou

Zažeň pryč samotu,
beznaděj, čekání...
V denním tom kolotu
dopřej nám shledání

Halali

Laň střelená na komoru
a na obzoru
líný měsíc válí sudy

Kudy, kudy dál?

Studený třpyt noci uhlodal,
když teplé tělo jinovatkou vlekou
Života řekou
vplula v moře smrti
Ránu neslyšela,
pouhé zasyknutí!

Pot z čela
slastně rukávem stírá,
loveckým právem
když život další zmírá

Doznělo halali
a na vůz skládali
trofejí mršiny
Pytláci bez viny,
vlastníci laní
bez jediného mozolu v dlani

***

Už i lesy mají své majitele, co mají stejně jako myslivci odstřelové právo a ne vždy rána zasáhne jen odstřelový kus...

Protipóly

Káva voní,.....................................................................Kávová sedlina

pára stoupá vzhůru.................................................... kroutí se v hrníčku
Byla jenom pro ni....................................................... Okolí nevnímá

Jako noční můru ........................................................Beru ji na lžičku
nyní šálek piji ............................................................a smutně si hraji,
Až do dna .................................................................kreslím po okraji,
................................................................................co nebylo
Ne, že bych se zalek, ..............................................Trošku se zasním...
vždyď i básně ...........................................................Ano, sněžilo,
byla hodna ...............................................................proto pak
............................................................................... nemohl do fujavice
A přec třásně z odmítnutí ..........................................Nyní však
svírám v dlani ...........................................................smůlu má
kávou ohřáté ............................................................S ním nikdy více!
...............................................................................Cesty má zaváté,

Bylo na ní přijít ....................................................... řekla z kávy sedlina

.........................................po půl deváté

***

Tak to vypadá, když se dva špatně pochopí, kdo ke komu přijde a pak čekají a zlobí se na toho druhého...

14. října 2009

Necelý týden je to
Po chladné noci
teplem hladilo léto
Ještě v sobotu létali draci

Dnes šepot mraků zhmotněných
posílá střípky ledu
Snáší se první sníh

Zachytit krajky nedovedu
v čase podzimního kralování,
kdy nejen na horách
mrazivá peřina právě k mání

Se sluncem přichází krach
rozběhlé paní zimy
Utichl severák

Zvolna se tiše k zemi
jak přepeřený pták
snáší zažloutlé listí

Stromům letní šat
chlad smutně čistí
Stačí se z okna podívat ...

Mlha za okny

Venku mlha

Jsem stejně zaostřená
Pouze druhá!

Chlad padá na ramena
Ve smutku prosí
toulavé kapky rosy
nechť jasem třpytu
pohladí kalný zrak
Ten můj!

I tvůj,
když krutě tak
za úsvitu
stůj co stůj
tvé oči jako stín
probouzeny vedle ženy

Vedle ženy!

Stoupá k nebi dým...

Odešel

Ulehám
Stejně jako za dne
místo vedle prázdné
a samota do dna
plní ho mlčením

Což osud nezměním?
Nejsem štěstí hodna?

Dosud po kapkách
jsem směla pít
a snít

Snít z plného poháru
a na káru soužení
přikládat tíhu

Odlétli ptáci k jihu
a já v pevném náručí
se chtěla hřát...

Kdo osudu poručí?
Co ještě mám dát?

***

Není lehké v samotě ulehat do postele pro dva...

Pavučinky podzimu

Bláznivé léto,
tajemství v loďkách schované
i zeleň listí v mlžnou šeď
podzimní vítr zavane

Ospalé slunce
dřív a dříve za stříbrný měsíc usíná
V pavučinkách jíní svěžest trávy ráno skomírá

V listí studí krok
Čas kolem teče zběsile
Pouhou minutu chceš ušetřit
i vteřiny jsou v přesile

Jak rád bys unikl v pohodu
lesních velikánů,
odkud se včera nesl košík plný janů

Leč nekonečné ticho v království života vítá
a nitro duše bezútěšný pláč krutě zmítá
Není co bylo!
Nevíš kudy dál
Sám stojíš uprostřed všech

Tu vidíš pod smrčkem opodál
zeleně skvoucí se mech,
co nebojí se mrazů ani zimy,
připraven překonat chladivý čas

Pojednou chápeš víčky procitlými:
Chmury přejdou
a jaro s novým tajemstvím vrátí se zas...

Je čtvrtek

Je čtvrtek?
Ne, je neděle!
Ruce mé nesměle
vykukují zpod peřiny
a svět je líný
A já s ním!

Vedle stín
Paprsek světla
lomený tělem spáče?
Vzpomínka vzkvetla:

Utichly vášně plameny,
srdce štěstím pláče
a on je tu
A spí znaven jako dítě
po zázračném letu
k hvězdě nejvyšší
Polibkem šeptal:
Miluji tě!

Teď nevidí, neslyší...
Ani já ne!
Vždyť nedělním ránem
tolik, tolik zim
sama se probouzím
A stín byl sen
uvězněný páskou mlčení
Skutečnost nezměním!

Zato ty, lásko,
ty můžeš!

Malíři

Malíři, namaluj, prosím, z podzimu jaro!
Z palet všech barev ber krásu krás
Vykresli, co není a možná se stalo
klíčící v přírodě, v nás

Ukryj chmury pod vločky květů,
zeleni obleč jásavý šat
Radost ať rozsévá zpěváček v letu,
z dálavy nechť spěchá písničku dát

Vykouzli, malíři, zázraky zrození:
Budoucí veletok schovaný v prameni
Matku jak leží šťastna i znavena,
když mládě zapláče
Jaká to proměna!

Jaký byl lov?

Snad sám šel a beze slov
mlékem, co z mraků vypařili
V kapsách vášeň pytláka
a možná,
snad i malou chvíli
jsi zůstal stát
na čekané
Sám...

Což lovce neláká
ve dvou sčítat laně,
hledat srnce ztraceného?

Proč lítost z hrudi
střípky rvána?
A samotu proč prázdno budí?
Vždyť nejsem sama!

Nebo ano?
.

Nesmíš!

Dal víc než kdo kdy dal
Přec v dani nic
V očích solný bál
A perutě sokolí padají k zemi
sraženy slůvky,
co zabolí zrovna,
když dobře v snění

Jaký vlastně má cíl?
O čem dříve snil?
Proč od jiné ženy
vášeň lásky chodí dát?
Není větší ponížení!
Slyšet nechce - miluji tě,
pak nezaslouží si milovat!

Tak dlouho,
dlouho střádal sítě,
dnes slouhou
bez vůle vlastní
má žena být?
Ach kolik, kolik vášní
i nejvřelejší cit
chtěla darovat!

Leč krutá slova kopou hrob
a v tom hrobě zas a znova
láska kolébá se do ticha
A na její špínu,
na něžná pleticha,
co chtěli by ho umazat,
vhoďme vinu nemluvňat
a srdce kamenné

Kdo si pak vzpomene?

***

Pro někoho je láska pouhý sex a totéž pak očekává od protějšku...

Dám si inzerát

Ano
Dám si inzerát
A s tím,
kdo bude mě mít
tuze rád,
s tím,
kdo se osmělí,

zjistím

pravdu neměnnou:

Nemůžu být nevěrnou
tobě,
příteli

Poloviční ráno

Půl tmy,
půl svítání
skrytou slzou sbírám do dlaní
prostřenému ránu

Pokřtěná múzou
vracím duši klid
Jako zhýralec po nočním flámu

Zhýralec, co v náruči
přál si snít
o kouzlu slůvek
mám tě rád!

Ano?
Snad...

Snad včera
chtěl říci víc
Víc než dal
Víc než polovic,
co dnes nezměním

Dal
a vzal

Vzal krutým mlčením!
.

Lovec

Podzimní čas lovu
Ztepilý jinoch zas a znovu
tětivu svou napíná
Srdce kámen - oči planou,
pokolikáté pyšný pán jde na čekanou
ani nevnímá

V přítmí svící pomněnky dvě září
Dlaní lehce saje hebkost z tváří,
mládím hladí vrásky napůl v kleče,
sám sebou si jist
Ta neuteče!

Čas není na otázky,
když v dlani svírá srdce její
Jak tluče a vzpíná se!
Nespí, nejí,
ač nezáležjí jí na kráse,
jeho před očima vidí ...

A lovec vzpurný zvedá meč
Jak snadná dnešní zteč!
Snad se ještě stydí?

Mužství své předhodil
Na dosah, na dosah cíl,
malý kousek a je tam ...

Laň láskou štvaná
vzepjala se k boji
Nepadla rána,
lovcovou trofejí teď bolest hojí

Vzpurný, krásný, ale sám
odjíždí lovec na oři svém
Ostruhy zatíná

Snad byl to sen?
Co za bolest skrývá v sobě?
Proč padnout laně musí k oběti?

Překroč lest,
najdi si ženu v brzké době
a jí zjev dávné napětí!
Jinak štěstí, klid nenajdeš

Leda v hrobě!

***

Je těžké najít tu pravou a jak běží čas, někteří zdánlivě přestávají hledat a již jen počítají trofeje

Čti dál

Neboj, čti klidně dál!
Dnes nechci psát báseň
Loňský sníh s sebou múzy vzal
a krvavou tíseň
proměnil v krůpěj slzy,
co tíží oční pozadí olovem

Vím, tobě nevadí
bolestný tlukot raněných
Za slovem stále zvoní smích,
leč pro jiné
Nechť osud promine,
proklínám jej!

Po krk zabředla jsem v lásky závěj,
co dusí tělo žhavým ledem
Ach, kolik jen mužů chtělo
vázat mi střevíce!
Holt, jen jeden za svitu měsíce
počal rozvazovat touhu
střeženou roky

Já za to mohu, že utíkáš?
O překot vzdalují se kroky ...
Což pro mne pouze máš
převrženou číš s rozlitým trápením?

Snad jednou zvíš o čem stále sním,
když ulehám v žalář samoty,
co odemknout smíš
právě ty!

***

On

Přichází On
Zvedá pohár, utírá trápení
a lije naději, kterou chci do dna pít,
pak v jarním mámení polapit
touhu letitého tuláka

První doušek po jazyku válím
Ach, chutná, voní, láká ...
Tak bylo asi králi,
když usedal na trůn,
by spočetl bohatsví země

To vše bylo ve mně,
když zapálil vatru
a já nedočkavě sedla na lep tepla,
jež skrytou falší hřálo do daleka
Oč hořčeji druhý doušek zhltla,
v němž budoucnost, co čeká,
spatřiti jsem směla

A na to má duše smělá řekla: Ne!
Ne, ne, pane, mé tělo není na prodej
za kousek pozlátka
Snům nesvědčí říci: Dej
dvě malá kůzlátka
v krvavém západu hvězdy denní

Což soudnost tobě dána není,
že chceš víc než žena může dát,
až z jara listopad náhle vane slzou,
co nečekaně
místo záře štěstí
pouhé otroctví
mi věstí?
.
***

Smím doufat?

Ještě smím doufat?
Mám naději,
že po dnech chladu oči zahřejí
zkřehlost myšlenek,
když svědomí tříšť ledu
v tvář mi mete?

Najde se lék pro srdce přibité na tapetě?
Pranýři hanby věky ctěném,
kde chvěje se i láskou kvete,
ovívané jediným jménem,
co rety mlčí do světa?

Už je vidím:
,,To tahleta způsobila!
Ona vzala dětem tátu,
jak vzorná zdá se být,
jak milá!
Teď patřit bude katu,
nechť on krásou její syt!"

,,Tak pojď, můj kate,
zvedni meč a setni,
co nebylo mi svaté
Ukonči trápení!"

Slyšíš ticho ve tmy?
Bouři věstí!

Poklekám, ruka na mém rameni
se blíží k šíji,
zvedá vlasy,
aby nevadily
až osud přetne štěstí,
co chodilo kolem hluché, slepé

A ruka blůzku trhá
Pod ní mocně srdce tepe
Nechtěla být druhá, přece musela...

Ach, jak moc ta rána bolela!
Meč vzduchem sviští
Má pýcha k tvým nohám padá

Ne, nejsme na jevišti!
Pouze říkám:
Mám tě ráda!

***

Marná snaha

Tiky tak, tiky tak,

bubnuje kolotoč času

Z gumy prak

trefil se pod chomáč vlasů

Točí se nespavost

a já v ní

Tak už dost!

Zavři oči, sni! 

Tiky tak, tiky tak,

kolotají vteřiny

Jak v kleci pták

vězněný bez viny

připadám si nad ránem

a marně mhouřím oči

Pryč s tyranem!

Noc končí…