Lovec

Podzimní čas lovu
Ztepilý jinoch zas a znovu
tětivu svou napíná
Srdce kámen - oči planou,
pokolikáté pyšný pán jde na čekanou
ani nevnímá

V přítmí svící pomněnky dvě září
Dlaní lehce saje hebkost z tváří,
mládím hladí vrásky napůl v kleče,
sám sebou si jist
Ta neuteče!

Čas není na otázky,
když v dlani svírá srdce její
Jak tluče a vzpíná se!
Nespí, nejí,
ač nezáležjí jí na kráse,
jeho před očima vidí ...

A lovec vzpurný zvedá meč
Jak snadná dnešní zteč!
Snad se ještě stydí?

Mužství své předhodil
Na dosah, na dosah cíl,
malý kousek a je tam ...

Laň láskou štvaná
vzepjala se k boji
Nepadla rána,
lovcovou trofejí teď bolest hojí

Vzpurný, krásný, ale sám
odjíždí lovec na oři svém
Ostruhy zatíná

Snad byl to sen?
Co za bolest skrývá v sobě?
Proč padnout laně musí k oběti?

Překroč lest,
najdi si ženu v brzké době
a jí zjev dávné napětí!
Jinak štěstí, klid nenajdeš

Leda v hrobě!

***

Je těžké najít tu pravou a jak běží čas, někteří zdánlivě přestávají hledat a již jen počítají trofeje