Stojím před domem - rané baroko
a napůl naoko,
trošku divoko,
sáhla jsem hluboko
Až pod kořen cínie
Prý tam pro mne je
truhlička naděje
A osud na mě se usměje!
*
Když velkou truhlu
ze špatného úhlu
tahám a skuhru,
odmítám prohru!
Pevná jak skála,
vyjevená jsem stála,
když nic zbylo z mála
A honem roha vzala!
Přes důvěrné prameny
v truhle jen kameny,
pod které znaveny
ulehly zmije – děs nejen pro ženy
Kousek země
jednou zřejmě
zbude ze mě
Ale teď ne!
Stále ještě žiji
i když mě míjí
při syčící melodii
párek rozzuřených zmijí
2 komentáře:
Paráááda.
Díky
Okomentovat