Pramen země
potutelně bublající
Pak mokrý spěch
přes oranici,
kde hlína měch
napitý má doširoka
To zima pláče slzy,
co kalná stoka
z polí, mezí,
hlučně jímá do náruče
Zase jaro počlo pučet
do zelené
I ptačí srdce
omámené povětřím,
přestože mračen stín
slunce halí
A že jsme se načekali!
Žádné komentáře:
Okomentovat