Letní bouření

Nebe rozjasnilo tvář,

když prostovlasá slunečnice

mlžně osvěženou svatozář

roztočené zlaté svíce

prostřela do svítání

 

Zatřpytla se rosa ranní

a kosa sviští po trávě,

co řádně složí do pokosů

Slunce lačně hned otavě

dosouší i zbylou rosu

A tam vzadu, za horama

se mraky řadí do šiku,

by po polední černé drama

vyplázlo sněť blýskavého jazyku,

co lehce vznítí rozpálenou zem

Rozbouřené krupobití

hned potokem
žene se jak o závod

Až k večeru pevně slunce svírá
opratě rozvášněných vod

Pak v šepotu křídel netopýra
měsíc hvězdy vede v nekonečnu
a tu vidí, na otavě u háje
mladík zase krásnou slečnu
 směruje až do ráje ...