Sluníčko poslední dny ukazuje sice zubatou, ale zato krásnou jarní tvář. Byla by přímo hříšná škoda sedět doma za pecí. Obzvláště, když poslední roky zanedbávaná zahrada přímo žadoní o zvelebení. Ne, nebylo třeba mě nijak pobízet. Tělo se zimním lenošením trošku otřepalo od trvalých neduhů, tak ho přece nenechám jen tak nečinně zahálet!
Rýč, hrabě, motyku a jde se vyrovnávat slepicemi, krtkem a psem rozbouřenou zahradu. Místy přímo vlnobití křičí do pohledu z bývalé ideálně upravené roviny. Ke všemu každý keřík angreštu, rybízu i velké stromy mají odhalené kořeny od popelení všude přítomných slepic, co dneškem počínaje mají zaracha.
Kouskem volného pletiva jsem jim v první řadě přehradila cestu z výběhu a zmenšila tak na dostatečnou dvanáctinu jejich původní životní prostor. Což se jim ale vůbec nelíbí. Jen co mě uvidí, už se za pletivem hlasitě dožadují volnosti. Marně.
Práce jde zvolna od ruky, zatímco čas běží přímo bleskovým tempem. První odpoledne se mi podařilo pouze největší haldu navršené hlíny hezky rozdělit do obřích prohlubní a už večer klepal na hodiny. No co, zítra je taky den.
Předpověď se nemýlila a ač studený vítr kradl sluníčku zářivé paprsky, stejně při skopávání navýšených hromad hlíny s následným rozhrabováním do přijatelné roviny mám krásný pocit příjemného tepla.
I věrný pes Šarik si na zahradě libuje. Vždyť jsem mu nablízku a z počátku hezky v leže bedlivě sleduje, zda vše dělám správně. Sluníčko i tak prohřívá tělo pod huňatou srstí čtyřnohého pomocníka - ono mít černý kožich je v chladnějších měsících docela výhoda. Horší už v létě.
Oproti včerejšku jsem však už o kapánek pomalejší, ale i tak se za mnou rýsuje hezky upravený terén. Pohled je to k nezaplacení. Ještě chvilku a ubíhající čas opět přikáže práci přerušit. Nedočkavý večer má zase nastartováno. Tu se podívám za sebe a pohled padne k věrnému příteli, co po mém vzoru se dal také do díla. Prostě děs: ,,Ty darebáku! Já se včera nosím po zahradě s hlínou, abych zalátala největší díry a ty mi dnes hlínu vyhrabáváš zase ven? Že se nestydíš!"
Stydí.
Ocas mezi nohy, hlava s čumákem od hlíny do předklonu a ty psí oči!
Jakoby říkaly: ,,Když já ti chtěl jen pomoct s hrabáním. Že mi to ale šlo od pacek! Podívej kolik jsem za tu chvilku toho nahrabal! A včil už si zase můžeme spolu dovádět. Tak proč se zlobíš?"
Je prostě k sežrání!
Nezbylo než sebrat poslední zbytek sil a pokusit se hlínu vrátit do důlků, které ten milý pejsek oproti původním dírám o hodně zvětšil ...
Doma jsem už jen silou vůle provedla nejnutnější povinnosti. I televize dostala večer nečekané volno. Ono zmordované tělo tentokrát přešlo zcela plynule do spánkového režimu. No jo. Není nad krásný pocit usínání po dobře vykonané práci! (Ani léky na spaní nedokáží mít lepší účinek.)
Horší, že ještě za tmy a to už ve 3 hodiny, jsem byla vzhůru. Bolel celý člověk a s ním se toho moc nenaspí . Tak jsem se alespoň při hledání přijatelné polohy kochala představou, že když počasí vydrží, mohla bych dnes na zahradě zvládnout dokončení generálky.
Jen co slunce stáhlo mrazivě černé noci závěsy plné hvězd do vyjasněna, šla jsem pustit slepice z kurníku do nynějšího omezeného výběhu. Pak snídaně a šupky na dvůr pro dřevo.
Ouva, co na dvoře dělají slepice? A zbytek je na zahradě! Kudy utekly?
Šarik! Ten psí dareba se v noci podhrabal pod pletivem tak, že vytvořil díru akorát na prolezení hrabavé drůbeže!
Udělal to proto, že včera jsem se na něho zlobila anebo aby hrabalky za mne práci dodělaly?
Odpověď neznám. Jediné co vím je, že zahrada byla opět slepicemi zcela zdevastovaná a ke všemu jsem je zpět do ohrady hodně pracně sama naháněla. Kdo mě zpovzdálí pozoroval jak s metlou v ruce honím dokola hejno neposlušných a hbitých poloptáků, ten měl asi druhé vánoce. Ono se jim totiž ani trochu nechtělo do malého prostoru. Vždyť v rozkopané zahradě si mohly nahrabat tolik dobrot ...
A Šarik? Ten při pohledu na metlu v mých rukou raději seděl provinile v rohu pod lesem. Pěkně na sluníčku čekal až se uklidním a přestanu se na něj zlobit. A měl recht, protože jsem byla docela dost těmi mými miloučkými zvířátky vytočená. (I slepice byly ještě vloni heboučká žluťounká kuřátka k zulíbání ...)
Pan pes se dočkal až po obědě. Asi se mu to v té jeho psí hlavičce srovnalo a tak se konečně začal chovat jako slušně vychovaný hlídač, co hezky v leže jen pozoruje a před nebezpečím hlídá paničku při hrabavé práci ...
