Zátiší podzimu

Pahýly z života,

když stařecký třes

zcela tělo si omotá

 a do nebes

cesta zamlžená

Špatná to cena

za nové ráno bez oblak 

Jak říkat si pak

 dík, že mi přáno?

Bolest přehluší

pouze tichý vzdech,

co zní jiným do uší

gongem, jenž ostrý plech

rozezní při úderu

 

V přímém směru

 cesta jediná

směje se do klína

bezmoci

Nejhorší však za noci

běsnění vzpomínek ... 

Tu čerstvý pramínek

prozurčel pokojem

,,Kdo to je?"
ptá se paměť přes něhu rosy

,,Kdo že jsi,
krásný motýle?"

Jsem pravnouče malučké!
 Ač vzdálené na míle,
protékám potůčkem
naproti pod srázem
Tepna jsem nejbližší

(Jsem jara obrazem
i podzimu zátiší)