Když

 

To když ticho krvelačné

vprostřed noci

neodbytně začne

hloubit pocit zatracení
v dunách pouště ...

Naštěstí z mračné pěny,

po hvězdné poště

na okamžik měsíc sjel

do náruče bezedné

Opět vím, že až mlžný běl

noční stín ráno pozvedne

na oponu dálek modravých,

do domu po známé trase

zase vjede zatoulaný smích