Nikoho nemine

Na nebe prostřel se jas začátku

Konipas otřepal oprátku

nočního chladu na vyjasněno

 

Nahoře vzadu, tam za stěnou

holých haluzí, nafouklé pupeny

plné iluzí přes kmeny

mízu tlačí rozespalou

 

Než kocour zapytlačí

a sýkoru malou zbaví naděje,

jas slunce z aleje jabloní

k opoňce do trávy se přikloní,

aby zašeptal do krajkové košilky: Je čas!

 

Rozslzí se žilky na listech,

žilky, co mráz jak jemný steh

silou moci tkal - aby pocit hladu

dál mocně vlál krajinou

zbavenou sněhové přítěže

 

Kraj osvěžen ranní kapičkou

promnul si víčko zimou uondané

Jiskřivě plane i suchá tráva,

co nával tepla chvatem vpletla

do kořínků mrazivé klece

 

I řece v poledne roztál břeh

Po týdnech zajetí - aby ne -

jaro se vábivě rozletí

Nikoho nemine ...

 

 

Rozjařený optimismus

 

Krásné tání,

když z příkrých strání,

lesů, luk i ze zahrad

vlahé jaro žene zimní chlad 

přes potůčky rozvětvené

až do sběrného potoka

 

Na kost promáčená už louka,

když most drží za haluze

kalnou vodu, co hodně drze 

si po proudu lup svůj nese,

zatímco v lese hrdla ptačí

sborově si zaskotačí z plných plic

 

Že z plískanic sníh nezůstává 

ví každý strom, keř i tráva

Vyhublá zvěř našla první vitamínky

tam, co kmínky tlačí mízu

Skřivan zpívá od remízu

mocný příval melodií

 

Ač noční mrazy teplo občas pijí

nikomu nepokazí rozpučenou náladu

Nahá střecha, kůlna, dům

v slunci kochá suché místo rozjařeně

Stáváme se optimistou

To vše vždy má jaro v ceně!

 

Čas předjaří

Lapl pod krkem,
do tváře řeže
Čas, co úprkem
směje se - kdeže
ty loňské sněhy jsou!

Každou novou chvíli
nutno brát s noblesou
Že mladí jsme už byli?
Dál užívejme si věku,
co kdoví odkud
přisál se na záda

Že neduhů šaráda
do kroku lačně si mlaská
a severák odvál časy,
kdy sexy kráska
laskala bohaté vlasy
dřív než pružná těla
štěstím do nebes se rozechvěla?

A že třes bez váhání
se do chladu dlaní
v letokruhu vryl,
by černou stuhu
volných chvil
pověsil na oblohu?
Tolik toho stihnout chci,
ale copak mohu?

Klapají umrlci
dešťových kapek
do atlasu zimy
- už není sněhobílá
Předjaří zatlo drápek
i do kořene kopretiny
Ani ona ještě včera nevěřila!

Je načase

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Planeš posledním záchvěvem zimy

Dříve než přistřihnou ti stíny,

ty noci chladivá,

vykveteš ledem v potoce

 

Přes den vymývá ti slunce z šatů běl

- odešel z módy předevčírem

Z kalné vody hned na to mocným vírem

se z čista jasna vynoří Vesna spanilá

 

Také ses mi líbila

v bílém hávu neviňátek

Leč pomíjivou slávu neprotáhne ani nekonečno

Prý už tento pátek deštné mračno smyje noc jinovatky!

 

Na to hned den krátký

prodlouží si svítání

a svěží vánek děti ze saní

přesedlá do kočáru v blátě

 

Dnes ještě má tě

zima v chladivé moci

Ale už brzy přes vlahé slzy

ti potoční raci přistřihnou klepeta ...

 

(A jaro se zeptá, cos dělal v zimě?)

I slunce má skvrny

 

Volá - už zase!

Hlas v temnu se ztrácí,

všechno je passé ...

 

Dva tažní ptáci,

kterým utáhli smyčku

bolavých křídel

 

Stačilo na chviličku!

Věřil, že přijde

cestou večernice ...

 

Místo ní samota

z prázdné skice 

kolotá do rána

 

Krvácí stesk

i rána, co mrazivý blesk

vypálil na čelo

 

Přes mlhavé šero

ráno slunce vychází

- špinavé od sazí!

 

Zaváté vzpomínky

Štěkl pes a ty ses
lehce ušklíbl na kýbl
plný pomejí
- stál před závějí neurčita

Země mrazem bitá
ve mně teplo rozpouští
- teče po poušti vyhaslé sopky
Už ani ty stopky z ovoce nevisí!

To kdysi v tento čas
již konipas ladil tóny
přes amplióny
jarního znovuvládí

Tenkrát i mládí
vonělo květy sněženek 
Léty osvědčený lék
vyprchal přes temno skal

Kdesi štěkl pes
Do nebes nese se ozvěna
V sobě má 
vzpomínky zaváté ...

ŽIVJÓ, ŽIVJÓ, ŽIVJÓÓ

 

Nehledě na saze,

co vytváří smog,

jelo se ku Praze

- na krátký skok

Vono totiž,

abyste věděli,

se štěstím bývá potíž:

Koho drapne, tomu nadělí

Každému v cestě životní

prostě a zkrátka

za pouhých 21 915 dní

dokluše úctyhodná šedesátka

Jako babuše v plné parádě

cvrnkne mu do dveří,

usedne v zahradě pružného těla

Těžko, těžko se věří ...

Koncem ledna
 zrovna jedna
přiletěla

do Prahy na Žižkov
 

Čas pokývnul
 a ještě po týdnu jak předrahý kov

byla šedesátka hýčkána
 do rána všemi pospolu 

Dali jsme si kofolu,

pivo, víno, pohodu sladili

a již za chvíli na nás houkl vlak

No a tak jelo se nahonem zase zpátky

 

Při štěstí za rohem

každého čekají nevratné  - sátky...

Únor bílý - pole i svaly sílí

Vítr žene vloček trsy
přes hory, louky, přes rákosí
A že sníh musí padnout tam,
kde chodník zrovna zametám,
nepsaným je pravidlem

Bez výdechu třetím dnem
hrnou mraky haldy peří
do oken, do očí i do dveří
Vyjít bez metly či lopaty
nepřipadá v úvahu!

Celý kraj přepoctivě zavátý
a vše, co odlepí se od prahu
moře sněhu zhltnene v mžiku
O cestě či o chodníku
může se všem jenom zdát

Ach jo, abych zas šla zametat ...