Nikoho nemine

Na nebe prostřel se jas začátku

Konipas otřepal oprátku

nočního chladu na vyjasněno

 

Nahoře vzadu, tam za stěnou

holých haluzí, nafouklé pupeny

plné iluzí přes kmeny

mízu tlačí rozespalou

 

Než kocour zapytlačí

a sýkoru malou zbaví naděje,

jas slunce z aleje jabloní

k opoňce do trávy se přikloní,

aby zašeptal do krajkové košilky: Je čas!

 

Rozslzí se žilky na listech,

žilky, co mráz jak jemný steh

silou moci tkal - aby pocit hladu

dál mocně vlál krajinou

zbavenou sněhové přítěže

 

Kraj osvěžen ranní kapičkou

promnul si víčko zimou uondané

Jiskřivě plane i suchá tráva,

co nával tepla chvatem vpletla

do kořínků mrazivé klece

 

I řece v poledne roztál břeh

Po týdnech zajetí - aby ne -

jaro se vábivě rozletí

Nikoho nemine ...