Smím doufat?

Ještě smím doufat?
Mám naději,
že po dnech chladu oči zahřejí
zkřehlost myšlenek,
když svědomí tříšť ledu
v tvář mi mete?

Najde se lék pro srdce přibité na tapetě?
Pranýři hanby věky ctěném,
kde chvěje se i láskou kvete,
ovívané jediným jménem,
co rety mlčí do světa?

Už je vidím:
,,To tahleta způsobila!
Ona vzala dětem tátu,
jak vzorná zdá se být,
jak milá!
Teď patřit bude katu,
nechť on krásou její syt!"

,,Tak pojď, můj kate,
zvedni meč a setni,
co nebylo mi svaté
Ukonči trápení!"

Slyšíš ticho ve tmy?
Bouři věstí!

Poklekám, ruka na mém rameni
se blíží k šíji,
zvedá vlasy,
aby nevadily
až osud přetne štěstí,
co chodilo kolem hluché, slepé

A ruka blůzku trhá
Pod ní mocně srdce tepe
Nechtěla být druhá, přece musela...

Ach, jak moc ta rána bolela!
Meč vzduchem sviští
Má pýcha k tvým nohám padá

Ne, nejsme na jevišti!
Pouze říkám:
Mám tě ráda!

***