Ticho po pěšině

Ticho po pěšině si to šine
jak by nic
a ještě z nohavic mu seno kouká
na nohy
zrovna, když rozvlněná louka
z pod modré oblohy
k zalehnutí nutí prapodivné pnutí,
co do očí
bije o sto šest

Jen co se vítr otočí,
už kolem cest kopretiny
vlastní stíny
přes trávu nevidí
a pouze závidí slepě
vyjednocené řepě
z nouze motyku

Tu skutečnost,
že po ostrém dotyku
jak pes chvost
rozvine listy do strany!
Aby ne, když do rány,
co hodně mladá,
hlína padá
shovívavě

Nech na vlastní hlavě
stéci máslo,
když šero zhaslo
sluneční svit
a noční nit šije už
plátno plné hvězd a měsíce
Půlnoční kuš
právě střílí světlice ...