Noc co noc mám tě plnou hlavu
Noc co noc přes únavu
myšlenky šlehají ze všech stran
Ze sklenky nekonečna bolest piji
a zcela zbytečně se ptám:
Osud bez příčiny sype ironii z divočiny možností,
či od kosti zbytek masa a spoustu vin
háže lidem pod nohy?
Jsme jen páže ubohý či sobě každý král?
Kdepak syn se mi zatoulal?
Ještě včera uzlíček bezmoci,
kterému nejen proroci věštili,
že za chvíli překoná sám sebe
Dokonce i tebe, mámo
Teď neznámo kam, šel
Z dětství zbytkový pel
třepe křídly srdečního svalu
Kosti zřídly a do obalu
čas tepá za vráskou vrásku
Vteřina velkolepá na posledním zmrazku klouže do stínu
V srdci modřinu i naději má každý kdo má rád
Je nekonečný prstoklad osudů!
Až jednou nebudu či na pokraji zhltne ho samota,
jistě zavzpomíná stejně jako všicci ...
(Taktéž mladá vína dozrávají ve vinici života)
Žádné komentáře:
Okomentovat