Čert aby to vzal!

Také dnes sténá les

pod zvukem pily

Pod bukem,

kde z pramene jsme pili,

zachvěla se zem

Náhle kmen

hřmí bolestí

Rachotem si klestí

cestu mezi velikány

Ještě nedozněly všechny rány!

Slza z deště na zem padá

- tak ráda

jsem utíkala ke stromům,

co náš dům

vrhaly do stínu

I poutník s oblibou spočinul

na mechu zeleném

a v něm bez sebemenší chyby

na jediné noze žonglovaly lišky - hřiby

Teď po úvoze táhnou dřevo bukové

Nutně prý ho třeba na nové

 stoly, židle - chceme přece dobře bydlet!

I v řece, co člověk pokořil,

hynou štiky - úhoři

a voda teče dál . . .

Ach ta vize!

Moci vrátit zpátky

pestré zahrádky

před domem . . .
Dnes, když jdeme kolem
jen jehličí do očí
nostalgický smutek vráží

Ani na zápraží

bábi s dědou

cestu šedou

nehlídá . . .

Hrozná prý bída

to tenkrát byla:

Vždyť fotka jen černobílá

z alba kouká

Na ní louka plná kvítí

a s míčem děti, co už vlasy mají do šeda

- za volant bábi či děda

dnes sedá si

Proč asi?

Vyráží na nákupní akce,

pak u obsluhy či v zahrádce

kafe dají s mobilem u ucha

A když se porouchá

- zpravidla hned po záruce - už novější typ drží v ruce!

Máme se líp - žádné fronty či opravy jak ,,za komunistů"

a schůdnější cestu dnes máme,

jak tvrdí politici

A dál se účelově klame

- klamou přece všici!

(Žijeme na netu a pro peníze ať u tabletu či televize)

Včerejší psaní

Smutné psaní včera četla jsem
Na řase vlhko z venku,
prázdnou sklenku v ruce
a srdce sevřené v pěst

Tolik cest
a každý má tu svoji
Jeden v kroji,
druhý na Adama

A stejně otevře se jednou brána
každému a bez debat
až mistr kat
ukrojí poslední krok

Však dokud jsme tu
nevěšme na roletu
slova poslední,
ale radujme se, že se dnešek i pro nás rozednil . . . 

Co chtít více?

Hvězdy ťukají do oken

svůj nedospalý sen 

až pod probuzená víčka 

Přes sklíčka dalekohledu

ihned po ránu

kreslím na bránu

vesmírného ledu

oblouky z krajkoví

Snad napoví

kam směřovat kroky

dlouhé roky sevřené řetězem

Vždy pod jezem 

každý pramen hledá 

novou energii

I já každý pád

do dna piji - do mazlavého bláta!

Až tam teprve, sťata

do poslední kapky krve,

zvedám vědomí

Vše co na srdci leží

jen stěží lze zvednout z prachu

Ale i za tu trochu

stojí za to postavit se na nohy

a plamen svíce sundat z oblohy

Kdo ji má?

Padá listí

Od závisti i mnohým brada

Zrada vždy bolí víc

než sevření pijavic

Přitom nic není jasné

Obzvláště, když za dne

mračno na lačno

slunce do temnoty polyká

My hledáme viníka

vlastních omylů

v nespočtu čumilů,

co stojí na spojnici

Málokdo zvládne říci

pravdu sobě do očí

Pravdu, co přetočí

zítřek do to už bylo!

I to listí bezpočtukrát

do jara shnilo

a karafiát rozvoněl se do naděje,

že pravda je - jedna jediná

(Ale kdo ji má!?)

***


Na 17.listopad a dění po něm i před ním je spousta názorů . . .

Když žijeme život jiných

Možná nějak po osmý
jí rozpadly se dávné sny
- sype písek po větru
Kéž pohltí všechnu tmu
zobrazenou do čtyř stěn!

Ach, kolik žen po padesátce
rozhoupne se na oprátce
dobrovolných povinností!
Ač nehrozí již žádný postih
obětují sebe samu pro jiné

Aby ne - rodina odjakživa pevný bod
a nejeden lodivod
vytyčuje její trasy
Kampak asi poběží?
Na věži půlnoc bije

Hyjé, hyjé . . .


***


https://www.i60.cz/clanek/detail/24396/vycerpani-a-smutni-takovi-jsou-seniori-kteri-pecuji-doma-o-sve-rodice

Na podzim

Houpe se zem

v krajní stabilitě

Kdo vlastně jsem?

Včera dítě a dnes?

Život bájný ples

- masek plný sál

Mnozí odešli,

my tančíme dál v labyrintu

Nejednu fintu

přečtenou do podrobna

Za mužem, za ženou

se nějak zrovna neženeme

Asi proto, že do kořene

čas zaťal sekyru,

co z Pamíru vědomí

zase odlomí novou třísku

Slova vkládám na bolístku,

co místo spaní brouzdá bosá

rosou ranní 

Právě odbilo pět

Ani kosa neslyšet . . .

Tma právě zřídla

Svlečená do šedi dne

beze jména proběhne

štrůdlem lidí,

co vidí dál, než na špičku nosu

Co je osud a co touha

sáhnout na vrchol věže?

Jeden strouhá,

jiný stěžeň zvedá do nebes

Kde les má kořeny

a kde my domovinu?

Proč jiným dávat vinu

za plány zhatěné?!

Ještě ne,

ještě nenastal čas pravý

Prozatím sál dravý

nenosí tě na rukou

Však ani sláva není se zárukou

Občas stačí, když mával

křídlem ptačím

právě zhojeným 

Stoupá dým i myšlenky

ze sklenky dopité

Poslední kapku vysál vítr,

co tu nám i té rozlámal křídla

Tma právě zřídla . . . 

Pro pocit

Prostor myšlenek 
tvoří navenek 
obraz nekonečna
v němž dráha mléčná 
jen nepatrná šmouha

Ale ouha, postačí
zaslechnout to ptačí
vábení a ukout,
co není, 
však jistě kdysi bylo:

Prachobyčejné sněhobílo
rozseté do všech koutů
- proběhnout tu
krajinu prvopočátku
dopředu i pozpátku

Hlavně být první,
co v ní stopy píše
rovnou z chýše
zaváté po okna
Bílá tma náhle protržená

Hle, slunce se má
čile k dílu
Paprskem vločkovou vílu
na zem pokládá
Ta, ač nerada, pláče první slzy

Z múzy nevěsta potrhaná
crčí do krajiny minula
Den tolik jiný
právě mlha svinula
do noci 

Skrz pocit
nenávratna
smírčí pohled
i slova tolik matná 
se klenou přes led, co není

Ale jednou, 
dřív než přijde zapomnění,
svůj dech zima probudí
a pro lidi prostře krajinu
bez stínů a stop