Byla jsem za lesem ukrytá
Náhle čas počítá závěru
Nic s sebou neberu
- ani ty vzpomínky,
co jak omšelé kamínky
do ticha padají
Brzy čas rozdýchá zeleň po kraji
- zatím nehostinném
Třebas již příštím dnem
zavoní fiala do ticha pokoje
- květinka tak malá
a přesto vůně všude je!
I ve vzpomínkách medových
na chvíle, kdy v zimě sníh bíle
křupal pod nohama,
zatímco naše máma
pekla buchty na pekáči
pro očka rozzářené
Nezmar vítr opět žene
mračna po obloze,
zatímco v noze, rameni, zádech
pramení pocit stáří
Bolesti vzdech maří
včerejší plány i zítřejší snění
Na každé semínko čeká tlení
Však dokud žijeme, nic hezčího není . . .
Žádné komentáře:
Okomentovat