Nula

Je ubohá nicka z nemanic...
I jedna mnohem víc!

A dva?
Ona a ty
a s ní života trampoty!

Ve třech plná rodina
Cosi nové začíná
a končí číslem čtyři

Čas rozmařile roky hýří

Pojednou zrádných pět,
padesát celých let!
Pět a nula k tomu
Nicka, co rve z kořenů,
tepla domu

Osud plamen zažehnul
a čeká tě šedesát
s přehršlem volna

Vše chceš dát
a nicka stále svolná

Šťastných sedm čeká tě!

Pevně uchop opratě
a dřív než v osm se přetočí
devítce pohleď do očí

Za ní nulu uvidíš

Čas o závod běží, znáš a víš

Je nula

Však kdo je víc?
Bez nuly i ty
pouhé nic!

***

To už tak v životě chodí, že si muži kolem padesátky najdou milenku, ale odejít z teplého hnízdečka se jim přitom vůbec nechce a tak nevědomky trápí dvě ženy a ještě jsou na sebe pyšní. Zákonitá žena o mimomanželském vztahu neví nebo nechce vědět a ta druhá si zas připadá jako nula...

Zbytečné dotazy

Proč ptát se na věk ženy?

Už pouhou otázkou jsou poníženy

Muži musí stačit znát,

že osmnáct bylo a šedesát

není ještě

Roky jsou kapky deště

stékající po kamení

a zem vpije vše v zapomnění

Fotografie

Zloděj bez lupu!

Uvězněný okamžik

A pak, vzpomínka...

Odhalené tajemství

Dva pruhy v hnědi

Pase oči i touhu

Nudapláž a keř...

Pro Janu

Osud je tvůj
Hlídej si ho jak vzácný dar
Jedno však pamatuj:
Poddat se mu byl by zmar
Do cesty stav mu víru vlastní
A neuhni ani o krok nepatrný
Třebas v malé básni
stvoř z vět ostré trny
Pak na konci spatříš růží sad
a v něm osud s novou stuhou
Chce to jen přestat lkát
a stát se osudu pánem, nejen sluhou
.
.

Noční obloha

Semínka rozkoše vhozená nekonečnu
mrkáte, vábíte: Blíž, pojď blíž...
Uchopím kopí, temno přetnu
Což palčivost rány necítíš?

Zbloudile věčný poutníku,

mdlé oko zrovna přivíráš
Pokoušíš sílu zániku,
když v novu jistý život máš?

Krvácí ráno loučem slunečním,
prázdné ano šeptám
a nevím, zda sním či bdím

Křičí a vzpíná se slaďoučká touha
neznajíc pražádné zábrany lidí
V mohutný příval mění se strouha,
vlnobití nespoutané vášně v obzoru vidí

Obnažil odliv útesy skal
Paprsek slunce nahotu hladí
Proniká příboj v nitro mé dál
S láskou svědomí marný boj svádí

V oceán rozkoše ulehnout spolu,
odklopit víčko bledému spáči,
s přílivem kochat se v hvězdném stvolu

Už jazýček vah v studnici máčím...


Z knihy Volná jak prokletí

Je čas

Výrostci v řadě

Vysoké je napětí

Vlaštovko, jen leť!

Árie noci

Kvílení sirén

Probouzím všechny smysly

Komáří nálet

Štěstí je život

V nekonečno prázdnoty vstoupilo štěstí
Měníc se v zem, vzduch a vodu
čekalo s časem na rozcestí,
pak vydalo pokyn k života zrodu

Štěstí je život, co chtěl bys víc?
Ty, zplozený třeskem lásky,
zázrak nad zázraky, malé nic
zrozeno v matčiny vrásky?

Poklidně kráčíš života během,
navyklý v všednost maličkostí

Tu rána a blesk!
Vše pokryto sněhem
Tma...
Ni stínek po radosti

Rázem vážíš štěstí na vahách bytí
Jen života během chceš poklidně jíti
a proměnit v den bezduchou noc

Štěstí?
Toť motýl hozený větru napospas!
Vidíš ho okamžik
Rázem mění se v prach

Nepatrné zrníčko ti uvízlo za nehty
Nevíš o něm
Přec ho máš jen ty!

Král oheň

Že tě cosi pálí?
Ohni vše hoď!

Nikdy nezahálí
Vše sežehne lačně
Jak lodivod,
co ukrajuje vlny

I bolest, co načne,
plameny pálit umí,
až na uhel shoří

Jen vody chlad jej koří
Chlad, jenž lásku spaluje

A zase oheň králem je!

Z knihy Volná jak prokletí

Příště

Odpusť, nemohl jsem přijít na setkání
Cestu stéblem přehradili!
Pro společné povídání
příště najdu jistě chvíli!

Vzkaz že nepřišel?
Věru to je špatná věc!
Jen jsem zapomněl
Příště napíši ti přec!

Když ne zítra, příště jistě!
Dočkáš ty se všeho
Když ne tu, pak v jiném místě
zahrnu tě něhou

Ač trošku vadí slůvko příště,
slyšet jej chci zas a znova
Ze samoty je útočiště
a vytváří přání snová

Růžové

Růžové trní

I v srdci bolet umí

Nešťastná láska

Perlový náhrdelník

Obdarovaná

Na krku náhrdelník

Uvázal sebe

Loučení

Ještě slyšet křik dětí z pláže
Ještě vidět hladinu vodní
Leč cestou domů čas jíti káže
Sladce i nudně plynul den po dni

Jak voda v řece se týden mění
Stále je stejný
A přece není!

Na jeden čekáme dlouze
Pak starosti uzamkne volnosti klíč
Ve foťáku již obrázky zůstaly pouze
Dny slunce, pohody protekly pryč

Leckdo na chvilku
samotě chce uniknout
Zbavit se tíživě smutných pout

Pak okovy těžší nese si zpět
a káru soužení táhne dál
Ale jednou bude smět přivonět
ke květu štěstí, co uvadl v žal

Korálky

Perla za perlou padá k zemi

Moci z nich navléct korálky...

Jedinou však vidět není

Rozprskly se a do dálky

Nese vítr mlžný prach

Zafoukal červánky v očích,

usedne s orlem na horách,

k moři s rackem se stočí

Mít tak křídla ptačí

Nebo vážky nad potokem

Vznesla bych se nad bodláčí

a pak s příštím rokem

tiskla bych pevnou dlaň

Škoda, křídla nejsou k mání!

Jen trápení je plný chrám

a kopretiny na trhání

Večerní koupel

Přetekla vana a pěna?

Údržbář v šenku u piva!

Znovu sama

rozhalenku

rozpíná

I touhu

Protiva!

Tak plať!

Včerejšek vhodila jsem do krabice

v domnění,

že nikdy více

se mi nevrátí

On prozatím

zadními vrátky

nečekaně

vrací se zpět

Krok vratký,

natažené dlaně

a v nich kulomet

z pochybení

A prý plať!

Jedno mi to není,

i když říkám si, tak ať,

za chyby se platí!

Jen metr je vždy jiný

Ti bohatí

mají přece advokáta

a pro spodiny

existuje exekuce kata

Váhala jsem, do jaké kolonky ji zařadit. Asi nejvíc omylů uděláme v zaměstnání Také zákonodárci žijí z platu, jenže za jejich chyby, platí jiní...

Nevážně

V průběhu 17.století přivedli Japonci tuto "poezii beze slov" k dokonalosti v haiku, v básni o pouhých sedmnácti slabikách, která své téma opouští téměř v tom okamžiku, kdy se ho dotkne

Tak jsem se zkusila taky dotknout:

Vážné je téma

Blankytné křídla vážky

Vodní váhání

Zamračený den

Blankyt nebe nad vodou

Na křídlech vážky

Svatojánská noc

Vyvalil oči

Tolik hvězd v trávě skončí!

A světlušky, blik!

Louka vypráví:

Hvězda spadla do trávy...

Brouček s baterkou

Tož stalo sa!

Bude zo mňa královna,

dyž som stůpla do,

no zrovna bylo tam,

kde sa stáčá

chodník cez humna!

Na rande, já káča,

parfémom sa navoňám

a včil kdeže vůně sů?

To co se mnů ide

líbit sa može enom psům

Pane Bože, co včil?

Šak smrad je všude!

Galán sa opozdíl,

tož šupky do potůčku

Zlehka máčám ručku

a už su v něm

až po kolena!

Po blatě mazlavém

noha sa klůže

a místo nafintěné růže

zmoklá slépka z vody čučí

Hledám břeh

a máčám sa víc a hlůb,

hanbů kalijů sa oči

Tu dyby kopřivů ňa šleh!

Hrozné ponížení!

Nade mnů jak od elektriky slůp

galán čučí

a na mňa cení

zuby bílé

Pot veliký

v téj chvíle

zo mňa čůrá

skrz vodu až na paty

Sklopím zrak a už čuju, hurá!

Tož dyž ty,

tož aj já

a důle hadry aj ze spodničků!

Pak do hája

nese si ňa jak královničku…

Spadla

Z jabloně spadla

červená třešnička. Mňam

Slunce pálí dál…

Zatmění

Zatmění slunce

Spatřil ho jako první

Měl slepé oči

Luna

Je luna bledá,

vznáší se na obloze

Nedá a nedá!

Zamračené

Jdu spát od monitoru,

co mlčí

jako slunce na obzoru

v mlze vlčí

Svítání přinese ráno

i letmý úsměv léta

Není to dávno,

co k srdci se mi vplétal

Týden, vteřina?

Blesk v bouři

tmu protíná

I myšlenky chmurné!

Slunce z louží

rozsvítí den

a zas bude u mne!

Sic chvilku jen...

Hvězdáři

Noc co noc bloudí po obloze

Ztracený nekonečnem

Sedí ve Velkém voze

a v malém, vlečném

prázdný klid

a píseň labutí

Nechce vyrušit

mezihvězdné mlčení

Náhlý vznik Novy

samotu nezmění

Ale kdo ví…

Slunečnice

Dívá se na mne
smutně osamělá
Touží, chřadne
a bývala smělá
zlatá polní víla

Deštěm slzí
dny, noci protančila
pro slunce jediné
tonoucí v přívalu
rozbouřených řek

Jednou promine,
že štěstí je pomálu
a dar zapomnění
přijde vhod

Zdalipak co změní
výbuchy z vod,
pocta gest
k poslední plavbě na parníku
klesajícím ke dnu?

Domovy vodou sťaté v mžiku!
A v blátě cest
zvednul
samotáře
Proč si ho všímal?

Jen jak řeky příval,
jak mihotavá záře
teď valí se životem
a za plotem bez tyčí
ve tmě nechává stát

Pro lásku jepičí snad?
Srdce dál tajemné
pluje v bezedné krajině

Snad jednou pozná,
že obloha hvězdná
ani pravý cit
potopou nezhyne


Z knihy Volná jak prokletí

Měsíc

Jsem bod bledý na obloze

v nedozírném nekonečnu

Pojď, ve velkém voze

spolu proťat tečnu

mléčné dráhy

Pak dolů,

můj drahý,

všechno spadne

a spolu půjdeme spát

Odejdeš až noc zvadne

I tak se mnou budeš napořád

Předčasně

Já jemně a on?

Přímo drze nahlíží do myšlenek!

Z dálky slyšet zvon

Láska prý není všelék,

proto do hrobu ji dají

Beru sobě černé šaty,

přidávám se do průvodu

Kočár zlatý

V tom zjišťuji, že bez důvodu

na stožáru černá vládne

Opět slyším známý hlas

V pokoře strach k nohám padne

Všechno chce svůj čas

Okurková

Žloutnou listy,
kulatí se každý plod

Nebe žár mraky čistí
a kapky deště přijdou vhod
na dým stoupající z trav
bramborové natě

A jak káže dobrý mrav:
Chce zapomenout na tě
Na chvíle rozbouřených vod

Je záblesk bouře
a ty svod

A za vše může kupka sena,
když omámena prachem hvězd
tebou nechala se svést

A teď už je to jistý!

Žloutnou listy,
kulatí se ...
.

Co včil?

Roztrhl se mu zip

a to přesně na místech,

kde v létě vždy je líp,

když zatoulá se větru dech

Jinak rozporek se tomu říká

Kampak jenom včil

schová zvědavého uličníka?

Místo by se přikrčil,

když skrýt ho chce můj prst

a to nedělám si legraci,

velmi počne růst

Chce to špendlík spínací!

Je v nás

Láska je v každém

I v tobě

V srdci i na dlani

Jak nezbedné hříbě

kolem se prohání

A opratě v povětří

Nikoho nešetří

cesta do ráje

věky prošlapaná

Občas marná je

Od slzí slaná

Do nebe vznášená

Proklínaná

Bez jména

S tisícem přídavků

Sladká i něžná

Žene do vdavků

Je služka i kněžna

Máme ji na dosah,

vítr ji odvane

Zbyl prach

a polibky prohrané

Pak nečekaně řekne:

Jen tvá, můj pane!