Máte děti?

 Pak věřte, že děti jsou nejkrásnější dar jaký nám může život dopřát.

    Nejideálnější by bylo, kdyby jsme byli obdarováváni podle našich představ. Ale to nejde, protože každý člověk, každá bytost i každá rostlina je originál, byť se na první pohled podobají jako vejce vejci. (Ani to vejce se 100% neshoduje.) A právě ta nepatrná rozdílnost zaručuje pestrost nejen našeho života!
    Už to, že jsme tady, je zázrak! Jak obrovský zázrak to je si člověk uvědomí až v okamžiku, kdy zplodit potomka je téměř nemožný úkon. Proto je třeba již od početí si uvědomovat to neopakovatelné. (I kdybychom počaly 10 dětí, pokaždé to to bude v nějaké nepatrné maličkosti jiné!)
    Važme si každého okamžiku, který strávíme se svým dítětem. Vždyť je naše pokračování, ať je jaké je. Ani vlastní dítě ani vlastní rodiče si totiž nikdo vybrat nemůže! A každý má od okamžiku početí v životě danou úlohu, které by se nikdy neměl zříkat, protože zřeknutím se rodičovství, se zároveň zříkáme svého vlastního já ...
    A nemít dítě je nejhorší trest, který život může dát.
    Být rodičem je přirozeně nádherná povinnost a zároveň závazek na celý život. A je na každém jak se s touhle skutečností popere. Hlavní je pochopit, že my jsme tu pro děti a ne že děti jsou tu pro nás ...
    I kdybychom zlatou kolébku vystlali diamanty, nikdy nedokáže dítě zahřát jako otevřená náruč mámy a táty. Zlato ani diamanty nikdy nedají tolik bezpečí jako teplá dlaň mámy a táty a žádné bohatství nám nikdy nepřinese víc radosti a lásky jako srdíčko mámy a táty a žádný pád ze zlaté kolébky nebolí víc, jako když nás od sebe odstrčí máma nebo táta.
    Dítě má bez ohledu na věk rádo oba rodiče stejně. Každého jinak, přesto stejně! Proto jakkoliv rozhádaní rodiče nesmí z pomstychtivosti či z bezmoci nikdy zapomínat ani na vteřinku, že jsou především milující matka a otec. A žádná cizí paní ani cizí pán mámu či tátu nenahradí, pouze zalepí místo při jejich ztrátě. (Ne každá záplata sedí jako přišitá. Stehy se dají odpárat, rodičovství ne!)
    Je doba předvánoční, obchody praskají ve švech, dárky se hromadí v různých skrýších, přitom na ten nejvzácnější balíček netřeba stát fronty, ten nosíme v sobě - lásku k nejbližším.
    Akorát že tenhle balíček máme někdy ukrytý hodně hluboko pod nánosem prožitého zla a bojíme se ho pak rozbalovat. Protože právě láska dokáže bolet ze všeho nejvíce a zároveň dokáže nejkrásnější zázraky ...
    Kdo jiný nás dokáže pochopit a pohladit víc jako rodiče? Vždyť i rodiče celý život čekají na obyčejné pohlazení od vlastního dítěte. A je jedno jestli jsou to malinkaté prstíčky právě narozeného tvorečka anebo pevná dlaň, co zmírní náš stařecký třes ...