- tákhle jsem malučká
Tvůj dům vyřezaný má každý krov,
zatímco moje klučka
ohmataná stiskem ruk,
v srdci zahojená stará rána
a tělo luk po výstřelu
I když od podbělu do oskeruší
slunce buší bronz do čela,
stejně zůstávám čtvrtá
Nic si z toho nedělám
- hrozně ráda totiž kutám grumbíry
Opět po chvíli
čtu moudré řádky
V mžiku beru zpátky počáteční tvrzení
Vůbec nejsem při zemi,
ale dívám se zpříma do očí slov!
Je prima, že tys našel pevný krov,
kde žádný mráz nemá šanci
propašovat meluzínu
Vždyť v každém ranci
ukrytých přehršel bývá stínů ...
***
Vzniklo po přečtení jedné z knih Jaroslava Čampulky, http://www.libres.cz/kniha/88-moji-zene/ ,
Žádné komentáře:
Okomentovat