No a právě to se tady tento týden stalo. Když 81letou maminku rychlá během čtrnácti dnů již po druhé odvážela, bylo chladno. Cesta k sanitce vede přes devět schodů s chodníkem a tak jsem přes ni chvatně přehodila její lehkou, ale teplou přikrývku v sněhobílém povlečení, kterou jsem si pak u sanitky vzala zpět. Po jejím odjezdu bez meškání jsem využila příležitosti a hezky komplet celou její postel i s madračkou dala důkladně vyvětrat a hlavně vymrznout. Mráz je totiž nejspolehlivější zabiják všech všudypřítomných roztočů. Až při příležitosti možného maminčina návratu jsem následovně samozřejmě provedla i generální úklid celého řádně provzdušněného pokojíku. Při převlékání peřiny jsem zevnitř povlečení vyndala mně neznámou starší šedavou deku s modrým pruhem a jakýmsi znakem. Záda přejel mráz a srdce sevřela úzkost výčitek.
Tak proto bylo mamince poslední dny zima i pod peřinou! Ani moje deka, kterou jsem jí pro zahřátí navíc přikryla, nic moc nepomohla. Teprve teď jsem pochopila, že tato lehká sepraná deka místo původní ovečky byla hlavní příčina bolestí a ne maminčin půlhodinový pobyt venku, který den před výrazným zhoršením stavu absolvovala přes můj důrazný protest nedostatečně oblečená! A já osel jí pak ještě předhazovala, že si zhoršení stavu opravdu způsobila sama, když se jako vždy snažila prosadit opak všeho, co řeknu a já tehdy ustoupila stařecké trucovitosti ...
No jo, ale, kde má potom tu svoji teplou přikrývku z ovečky, co jsme jí dali k vánocím a pod kterou si vždy tak libovala?
Pustila jsem se s vervou do marného hledání nejen na všech možných místech v domě, ale hlavně ve vlastní paměti, kde zela díra a jediné, co se mi vybavovalo byl fakt, že vypranou deku vůbec neznám a od posledního převlékání tu byl na návštěvě jen a jen brácha. Že by mu ji darovala? Proč? Proč by si ji bral?
Ani ,,domácí", co mi jezdí na Salaš pomáhat, po telefonu nic rozumného neporadili. Neustále a dokola jsem si nejen kvůli uklidnění opakovala, že deku z ovečky mám určitě před očima a jen a pouze ji nevidím.
Do čistého voňavého, tentokrát barevného povlečení jsem oblekla protialergickou záložní peřinu, co mám přichystanou pro případné nocležníky a netrpělivě čekala na návrat maminky. Bála jsem se její reakce, ale vysvětlení záhady bylo pro můj vnitřní klid důležité.
Přišlo pondělí a s ním oznámení sestřičky z nemocnice, že maminka je propuštěná. Sedla jsem ihned do auta a jela pro ni. Vždy totiž musela na odvoz sanitkou čekat dlouho do odpoledne a při následné jízdě prý pokaždé jí pak bylo hodně zima a musela jsem k ní záhy přivolat lékaře, co ihned nasadil antibiotika na zánět. Tak jsem tentokrát raději sanitku stornovala.
Maminku jsem k autu přes zasněženou cestu dovezla na nemocničním vozíku, pomohla jí nasednout a šup do lékárny pro léky. Ještě zastávka v Lídlu pro čerstvé pečivo. Obchod je při cestě a má nejkratší okruh k pokladně.
Už stojím před pokladnou v řadě jako třetí. Zvolna vkládám chleba, rohlíky a pro babi hrozny těsně za nákup přehrazený cedulkou přede mnou . Pás v mžiku vše odváží a vzniká metrová mezera akorát tak na délku mého prázdného nákupního vozíku, kterým jsem se neznatelně dotkla mladíka přede mnou po žduchnutí zezadu. Otáčím se a pohled sjel po divném týpkovi, tak asi v mých letech, co v mžiku přikazuje: ,,Podejte mi tu ceduličku!"
,,Prosím!?"
,,Co jste hluchá, tu cedulku na přehrazení nákupu. No, podejte mi ji!"
,,Dovolte, hezky si ji podejte sám, máte k ní stejně daleko jako já. Navíc já k ní totiž ani nedosáhnu, milý pane," dotčeně odmítám manipulaci od neomalence, co připomíná spíše bezdomovce než slušného muže v nejlepších letech.
,,No vidíš to, vidíš tu drzost, to je vychování," obrací se nazlobeně na tiše stojící drobnou paní podobného vzhledu. ,,To snad ani není možné, pojďme k vedlejší pokladně, za takovou stát nebudeme ..."
,,Vy s takovým vydržíte?" Bráním útokem vlastní hrdost.
,,Je to ten nejlepší mužský, lepší nikde není," přikrčeně pípla oslovená taky žena, co nijak do partnerova monologu nezasahovala.
,,Tak to vám musím gratulovat, " s nevěřícím úsměvem spíše lituji drobnou osůbku a snažím se ignorovat další narážky hodně dotčeného nejlepšího chlapa pro zakřiknutou paní a jen pokladní začala sečítat můj nákup, automaticky za něj vkládám rozdělovací ceduličku, co byla konečně na dosah. Tu zezadu výrazně slyším nepřeslechnutelné vyjádření k mé osobě: ,,No konečně, že už zmizne nebo mě z ní trefí šlak ..."
,,Už aby se tak stalo, aby zde konečně zavládl klid a pohoda," hbitě vracím úder směrem k neomalenci a hned na to s omluvným úsměvem podávám pokladní předem nachystanou přesnou sumu za nákup a s přáním hezkého dne odcházím směr auto.
Cestou domů jsem celou příhodu povyprávěla mamince a před odbočením k domu nezapomněla připomenout, aby nikam nespěchala, že jí s vystupováním pomůžu.
Do jedné ruky hůlku, u druhé dělám oporu já a jdeme do schodů. Tři za námi, tři před námi a přestože slaboučké mamince opět pomáhám zvednout i nohu, kleká na kolena, ruce na zem a že dál to už nejde. Ihned si ověřím, že už udrží stabilitu a šupem do auta pro tepelnou podložku, kterou umísťuji pod maminčiny části těla dotýkající se ledově mokrých schodů. Jen co se opírá již jen o suchou podložku, hned mobilem volám sousedku s prosbou o pomoc. A první, co od ochotné sousedky slyším, je výtka: ,,Jaktože ji nedovezla sanitka!"
No, to už teď vím také! Prostě jsem situaci přecenila. Naštěstí jsme pak společnými silami maminku dostaly do teplučkého křesla a na ledová kolena i ruce jí hned přikládám teplý obklad.
Není nad to mít dobré sousedy.
Teprve až se maminka zaklimatizovala, opatrně se ptám: ,,Nevíš kam se dala tvoje peřina z ovečky? Oblečenou jsi teď měla tuhle neznámou deku, co vypadá jak nemocniční. Co vlastně to je za deka," ukazuji na neznámého šediváčka volně přehozeného přes křeslo.
,,Tu vůbec neznám. Kde mám svoji ovečku!?" A už to začalo. Snažila jsem se ji uklidnit, že určitě někde je, jen jsem ji nenašla.
,,Kdo mi ukradl moji ovečku?" Hned vyrukovala se zloději, kteří ji její deku vysvlekli, protože jsem ji já nechala venku a místo ní podstrčily starý hadr. Ani skutečnost, že přes velkého psího hlídače, který má naprostou volnost, se do zahrady, natož do dvora nikdo neodváží, ani přes tuto skutečnost maminka s nadáváním na sprostého zloděje nepřestala a noc tím pádem opět nebyla ani pro jednu z nás odpočinková ani spací. A ráno také nezačalo nijak slavně. U kurníku zamrzla zvedací dvířka, tak jsem šla slepice pustit ručně. Při zajišťování mi dvířka vyklouzla v momentě, kdy tam mlaďoučká slepička chvatně strčila hlavu. Zrovna slepička, co právě začala nést! A já ji prostě a jednoduše popravila tupou gilotinou! Ani mé následné slzy nepomohly. Bude to hodně drahá slepičí polévka ...
A záhada se ztracenou ovčí přikrývkou stále nevyřešeně hořce trčí ve vzduchu. Dokonce ani syn, který dojel doplnit v mrazu rychle mizející dřevo, přikrývku nikde nenašel. A to prohledal i každičké místečko na prostorné hůře. A nešťastná babi mezitím buď nadávala na zloděje anebo se jen modlila růženec a nic ji nebavilo.
Oprané povlečení konečně věším ven a pojednou uvidím neviděné. Nejenom deka, ale ani povlečení z ní nám nepatří. Už rozměr je větší a má zasouvací prodloužení. Hned jsem si vybavila znak, co je vepsaný v rohu na dece - K 4. Už jak jsem prvně deku spatřila mně blesklo hlavou, že vypadá jako nemocniční! A místo abych se tohoto zjištění držela jako klíčového, jsem tak akorát popřemýšlela, kdo kdy v nemocnici pracoval.
S úlevou běžím do pokojíku , kde pokolikáté již syn prohledává skříně a rychle ze sebe vyklopím: ,,Už vím, kde je babiččina ovečka! Darovali jsme ji nemocnici! Když maminku rychlá odvážela, omylem se pokrývky prohodily!"
,,Je to tak," s úlevou přikyvuje i probraná maminka. ,,Jak jsem na to mohla zapomenout! Už v sanitce jsem říkala, že deky jsou špatně, ale to mě zrovna záchranářka napíchávala žílu na kapačku a tak jsem na to hned zapomněla."
Záhada vyřešená a všem se hodně, hodně ulevilo. Představa, že pokrývku z ovečky někdo vědomě ukradl byla šíleně hnusná a brala klid celé rodině.
A babi? Jen jsem vyšla za dveře, už hlasitě děkuje: ,,Pane Bože, děkuji, že se to vyřešilo a odpusť, že jsem z krádeže obviňovala nevinné ..."
2 komentáře:
Slepičky je mi líto, ale hlavně přeji mamince, aby zdraví drželo co nejdéle. A Tobě, ať Tě maminka poslouchá. :)
Moc děkuji
Okomentovat