Život jde dál

 

 

Leč pecivál

stojí bez pohnutí

Obyčejné lidské pnutí

se mu mění v těle na nepřítele

 

V mysli kolovrátek rozvrzaný

dokolečka spřádá plány

hodny křečka chamtivého

Nikdy nebude mít dosti svého!

 

V zlosti lehá,

nějaká něha mu je cizí

O světě má vlastní vizi

Kdo se vzepře toho setře do ztracena

 

Muž či žena - lhostejno!

Každý někdy šlápl na lejno,

co zapáchá do daleka

Smyje ho jen čistá řeka ...

 

 

***

Každý život bez rozdílu je originál, což moudrý člověk časem vždy pochopí.
Horší je to s lidmi, co ještě ve zralém věku žijí v přesvědčení, že svět se musí točit jen a jen kolem jejich vlastního JÁ - ti pak s oblibou svou špínu lejí na druhé a ještě se podle čertí, když ostatní odmítají skákat na zapísknutí ...

Sám u oběda



 

Zatemnění mysli

syslí bolest v uších,

když krvavé srdce buší

na poplach

 

Proč všechen strach

uvnitř je mi krutě cizí?

Možná vjemy nedávných vizí

ukradly samet něhy

 

Proč šlehy náhle nebolí

a přesto okolí ztrácí původní lesk?

Stesk asi usnul na vavřínu ...

Ani kousek stínu však není bez světla!

 

Proto v probuzení vylétla

trnová růže ještě bez vůně

- do tůně očí si cestu hledá

Bylo kruté sedět sám u oběda

 

 

***

 

 

Vidět, třeba jen na malou chvilku, náhlý kolaps blízké osoby je dosti silný zážitek. Naštěstí včasná pomoc díky radě našich strážných andělů na tč. 155 pomohla zachránit už tak chatrné zdraví jednoho staršího človíčka, co už je z nemocniční péče zpět v té domácí, kde je mu nejlíp ...

Děkujeme, že nad námi ve dne v noci bdíte ...

 

Škoda každé chvilky

Hvězdička problikává
brzy k ránu

Na stole už voní káva,
z očí stírám pracně blánu
Ne a ne ji odhrnout!

Karty dávno rozdané,
asi proto každý kout
temně kvete pavučinou

Již chvilku stinnou
slunce střídá bez prodlení
v červánkovém opojení

V hlubině modře
utápí se zbytky mlh

Den se i o břeh opřel
a kruh rozevírá
obruče možností

Od netopýra,
co pod krovem tvrdě spí,
neber si únavu!

Raději od splavu,
kde rozjařeně voda vlnky čeří,
úsměv prostři na nábřeží dneška

Je škoda i malou chvilku
zmeškat!

Průtrž mračen

 

Průtrž mračen nečekaně

čistí cesty, lesy, stráně

V mžiku příval vody zaplení

pole, louky stavení

 

Než by jste se nadály,

přetékají i největší kanály

Též v potoce málo místa,

ze střech proudem voda chvístá

 

Také krupky bubnují

do jahod i do tújí

Do smítky zametená již je zem

tím nebeským koštětem

 

Náhlá změna na obloze

umožňuje pást si oči v duze

Slunce rozprostřelo vzdušný most,

čímž dešti říká: ,,Stačí, dost!"

Počasí náš dirigent

 

Popršelo do rána

a celé tělo hned,

ta rozechvělá membrána,

rozpoznává vlastní svět

- až po utajená zákoutí

 

Žádná změna

to vlastně není,

vždyť šlehy od proutí

dává každodenní probouzení

- třikrát sláva, vím že žiji!

 

Jen melodii rozvrzanou,

co ostrou hranou blaho řeže,

dávno svrhnout měli z horní věže

Hned život celý voněl by jak květy růže stolisté

- jenomže jsme sólisté!


 

Jen ty víš

Samota zamotá

smyčky osudu

Až tu nebudu,

zdali někdo si vzpomene?

 

Znali jsme i srdce kamenné

Krátce

Po nezbytné hádce

poslali jsme raději

naději k šípku

 

Vždyť bez polibku bude lépe

Vteřina ale tepe

v nekonečnu

Zítřek načnu rozbřeskem

a za steskem udělám kříž!

Jen ty víš ...

I před východem

Slunce pozvolna vychází
ze sazí noci

Každičké ráno všem dává pocit
vyjasněna
Pouze noční směna vypíná stroje
a hned na to smysly
Ranní spoje i řidiči nezávislí,
zkrátka všichni míří do kolony spěchu
Pro potěchu hudbu pouští
mezi slovy do éteru

Na vše z houští, napříč všemu směru,
nevěřícně civí nejen kanec
Na ten prapodivný tanec dvounožců!
Místo aby jako on
volně rozběhli se do kopců,
nekonečně hlučný shon
vyrábějí hnedka z rána
(Zvířatům prostě lidská inteligence nebyla dána ...)