Najezený vlastními slovy dosyta
z vnitra ženy loví poslední vzdor,
co horkotěžko klopýtá pod bičem samovládce:
,,Tohle že dětem má být vzor?!
Ale jděte! Takže krátce,
když mluvím, nikdo neskočí mi do řeči!
Dobře vím, že řeč jehněčí
je bekot do tmy pouze
Ono by se chtělo vzpouzet?
Kolikrát mám opakovat,
že máš zkrat, co léčit třeba!
Můj jíš chleba, mysli na to!
A co to bláto mezi dveřmi?
Úklid má být samozřejmý
I pouhá nit na šatech bere dech
každému, co ženu má jinačí
Jsi k pláči, jenže škoda každé slzy!
Tvé chování mě mrzí, přesto
milosrdné gesto udělám opět a zas
Tak napříště nic nepokaz!"
+++
Žádné komentáře:
Okomentovat