Jsem bloud,
když plout chci vesmírem,
po letu zběsilém
přistát na Zemi
mezi vinohrad,
kde je mi tak akorát?
Musím být bloud,
když den co den
vymetám kout
nekonečných pavučin bez pavouka,
co s večerem lepkavý splín
pevně souká!
Víc nebudu bloud!
Vždyť začínám kout
zlaté pruty do tvarů květin
V nich osud krutý vše zlé z potom i před tím,
též budoucí naděje
voňavou krásou do hloubky zahřeje
Žádné komentáře:
Okomentovat