Hůř i líp

Vítr skučí nad lesem,

potok zurčí pod okny,

jen já jsem z dnešní tmy

tak nějak zamlklá

Zabělená skla s útržky krystalického ledu

brání ve výhledu do krajiny

Slunce v mlze čeká

rozžhaveně na lidské splíny

Jen co řeka plná práv si do plamene

prskne slinu čerstvých zpráv,

hned paprsky z tajemné blůzky

obloha pustí na zvědy

Zvrhlý dým s jehnědy hříchu
z komínů černých duší

svět dole srší do mlhy jiskřivé

Na mě se nedívej, jsem čistota sama!

Řekne každý druhý pán či dáma

Pokárán zábleskem svědomí

se hanbou na mžik prolomí do pokleku

Na obleku lokty či kolena ani nemá vytlačené

Už vítr mlhu žene z dohledu

Vyšlo slunce zimního smutku nad náš dům

Jediného sumce přes škraloup zamrzlých skutků

nevidět pod ledem

Noc a den jako řád

střídá se všude

Jednou hůř, jindy líp

je a napořád bude ...