Jetel

Bíle v trávě jetelík kvete
Pro radost všem, motýlům, dětem
Pro bosé nožky, co travou kráčí
Pro ranní rosu, sucho smáčí

Včelka pilná nektar chce sát,
sobě i jemu dar života dát
Pro úl šťávu, jetelu pyl,
by v semínku novým životem žil
a

Já ne

Já mlčím

Já nikoli!

To samota žaluje do světa

Ta koukolí!

Po náručích trhá ji poeta

Srdíčko rozbolí

tisíckrát prokletá

Na chvíli zmizí,

pak pouťovou hraje

Což nemá konce kraje!?

Zamračené léto

Jdu spát od monitoru

Stejně mlčí

jako slunce na obzoru

v mlze vlčí

Svítání přinese ráno

a možná i letmý úsměv léta

Jak je to dávno,

co hlasem k srdci ses mi vplétal?

Týden či vteřina?

Blesk v bouři tmu protíná

i myšlenky chmurné!

Ale co, slunce z louží

zas prosvítí léto

a bude u mne!

V minutě této!

Bouře

Kapka rosy

chladivě stéká po tváři

a žízeň prosí ještě, ještě!

Blesk šero prozáří

a provazy deště poutá

duhy květ

Pod mostem klučina

líbající dívčí ret

Kapka deště stéká do klína

A žízeň prosí

ještě, ještě!

A nechce se zpět

Chemická

Láska pouhý proces chemie
byť schází důkaz alchymie

Odpradávna člověka doprovází
sluch, zrak, čich, hmat a chuť

Slyšíš hlas - jeho nebo její
a buď jak buď reakcí vesmíru
zázraky se dějí
a k srdci vtéká slast

Spatříš tvář - tu sval ten nadmíru
chce i vůni krást

Až dotyky překonáš chemické zrání
teprve naplno smíš chutnat milování

Životní

Roků padesát jsi tady
Život snažíš se znát
se všemi zápory i klady
Občas jdeš sám cestou osudu
a když potkáš klam,
starého pobudu,
do čepice nehážeš halířky jak druzí
Ani lež, co tápe kolem v kruzích,
nemá šanci lapit tě dravými pouty

Vzpomínky neseš v ranci,
cesta se kroutí,
štěstí kolem kličkuje
Je na dosah,
žárnější slunce je,
tu svah!
Padáš, padáš do hlubin,
rány bolí,
všude stín
a plno lidí
Mnozí s holí
Jiní vidí!

Dnes padesát je ti
Nula proti nekonečnu!
Kdos daruje květy,
já prostá slůvka řeknu
Ta, co srdce cítí

Nejmíň do sta let
nad hlavou ať ti slunce svítí
Minulost nech přebolet,
v duši radost zakořenit
Ať štěstí pootevře vrátka
a aby nemoc nemohla tělo plenit

To a mnohem víc přeje kamarádka

Já prosím

Dřív než život zešeří,
prv než ulehne do peřin smrti,
jak žebrák u dveří
prosím: Nebuď krutý!

Život závaží na niti
Než prožít zbytečný,
raději nebýti!
Prosím, nebuď netečný...

Kamení sune se lavina,
pohaslý plamen svíce,
vysychá srdeční krajina
Prosím do třetice:

Utiš bolest nezměrnou,
pofoukej rány
Sviť zase lásky lucernou
Nezazdi ke štěstí brány!

Požár

Po vodě prahne louka
Tělo touhou hoří
Pěkně prosím, smutně koukám,
přijeď k loži

Na záda ulehám
V ňadrech dva uhlíky
Nezhasí nikdo sám
požár tak veliký!

Tu moc muže ústa
mají pouze

Pomož, žár vzrůstá!
Pojď blíž

Neváhej již
Přitul se mi k touze!

Pošťácká

Stupavou babeta peláší

a z ní dopisy roznáší,

v zimě sněhem se proplétá

tempem hlemýždím,

v létě kaluže objíždí

pošťačka v modré uniformě

I letáky zanechá v domě

Přilba předpisově ji chrání,

vždy s úsměvem

všem podá psaní

v růžové obálce či té úřední

Moře dní plyne po kapkách

Auto stále v tmách

Ač je to k nevíře!

Nejednou bylo slíbené

Na papíře!

A pak zas že ne...

Stále má babetu

Co se dá dělati!

Až auto bude tu

stupavské kouzlo pro vždy se vytratí

Kočka a pes

Zlobila se máma dnes:
,,Horší jste jak kočka, pes!
Stále se jen hádáte,
pokoje si nedáte!"

Dětem se to moc nezdá
Zlobivější jsou jak ti dva?
Podívat se vyšly ven,
za kočičkou, za pejskem

Venku párek uviděly,
hned se hodně zastyděly
Svorně leží vedle sebe,
číča tiše píseň přede

No a pak vstali

Pošta holubí

Dvojí zazvonění

Otvírám

Rekomando psaní

přines pošťák nám

a jen do ruky vlastní mé!

A v barvě rudé

Podpisem je ztvrzené

Co v něm asi bude?

Třeba jsem nezaplatila splátku!

Nebo si chce vybít zlost anonym!

Že by žertovná pohlednice k svátku?

Co jen dělat s ním?

Úřední není,

tak proč osud pokoušet!

Raději bez prodlení

trefuji se přímo do koše

Bez přečtení…

Báseň je přímá reakce na:

Dopisní telenovela

na srdce si známku lepím
adresuji do vlastních ruk
s tím srdcem k tobě letím
zas mladý jako bych byl kluk

až rozlepíš rekomando
kéž srdce tlukot uslyšíš
nejsem José či Armando
že miluji tě, uvidíš?

Autor: mutil

obr.: Kokořínsko

Host

Tak jako včera

i dnes bolest hostem

Dávno den vklouzl do večera

Nejmíň po sté
zaháním splín...

Poslouchám čas do vteřin
rozložený

A zítřek ještě není!

Pod lesem

Zab lásku,
když to pomůže
Daruj trny bez růže

Pod drny ukryj trápení
Je jako voda v prameni
Cestičku vždy najde ven

V domečku tam pod lesem
stal se zázrak malý:
Vzpomínáš?

Sotva jste se tenkrát znali
Na okamžik svět byl váš
Pak pohár plný zmaru přetekl

Proč jsi se jen zalekl
převzácného daru?

Dlaň

Zde má dlaň

Maličká jak stráň fialek
v přírodě nekonečna

Drobný lék
na osud,
co přeťala rána sečná

Malý sud naděje

Soudeček nepatrný
zcela něhy plný
s pevnými břehy
pro tok života

Jediná jistota
pro dravou řeku,
co ku člověku
přes zpěv ptačí
další a další utrpení vláčí

Proto má dlaň

Přijmi ji a chraň


Věnováno všem, kteří se cítí osamoceni

Hloubící moudro

Jsem tu

Jed samoty
spaluje naději
a ty
v krůpěji rosy
nahý, bosý
kopeš kolem sebe

Schoulený v bolesti,
beze lsti
zaháníš minulost

Sám prost
veškerého citu
v lesa krytu
čekáš na zázrak

Kalný zrak neví,
že minulost dál
jak svatý grál
sebou stále vlečem

Tu bolest z křeče,
co vyvěrá na povrch
Puch, co nelze rozehnat
Nenadále krutý mat
Sevření krále zákeřné

Jak zvládat chceš beze mne?

Uč se synu moudrým býti

Jó, kdybychom se lépe učili,
ve fabrice dnes nebyli bychom nemilí

Příště musíme se učit více
a pak jako ta pijavice
vysajem tu lůzu, spodinu,
co vlastním potem sotva živí rodinu

A po hřbetech jiných pošlapeme nahoru
A pak?
Oni kříž ze dřeva,
já náhrobek z mramoru!

Když jeden mlčí

Jen tři otazníky
Žádná odpověď ani vysvětlení
Ani skromné díky není
Třeba v esemesce

Snad se stýská

A možná na náhrobní desce
láska
má nápis smuteční
a místo slzí
pohled netečný

Všichni jsou mu ukradeni
Pouhý zářez na pažbě lovce
Víc žena není
Jen ovce před porážkou
ponížená páskou mlčení

Nic nezmění
na faktu,
že ač ona v lásce se dala,
on po aktu
tvrdý jako skála,
hrdý na mužství probuzené,
mlčením útočí na ženské city

A ne, že ne!
Vzpomínky v srdci vryty
Otazníky dál do prázdna šeptají...

Jako král do pekla se díval,
ruce pěly o ráji
a něhy příval hasil oheň nekonečna
a láva mléčná změnila se
na skvrnu
v čase vran na poli

Kdy láska přebolí?

Žízeň

Oči dva plamínky,
majáky do noci

Ústa tak žíznivá,
není jim pomoci

Tělo mé, vyprahlá pustina,
ni kapka rosy nepadá do klína

Vysoko k oblakům čnějí dva vrcholy,
uprostřed tepajíc srdce si zabolí:

Oázu najít, najíst se do syta
nechť všechna bolest
v jeden ráz vypita!

Z knihy Volná jak prokletí

Neboj...

Neměj strach z básní
Jsou pouhý prach,
svázanou změtí myšlenek

Rozum se zasní...
Z života smetí
krade lék
na bolest i utrpení

Nic to není
ani neznamená,
ve verších klekat na kolena
v rozpálený písek touhy

Jsou obnažený okamžik pouhý,
kdy srdce kolemjdoucí prosí
o ždibek rosy
pro vyprahlé rety

Jen vadnou květy
v rozjizvené duši,
kde naděje smí se jen tušit

Pak malé slůvko nepatrné
dodá sílu života,
spoutaný žal ztrne,
zetlí samota

Pýcho muže

Zalkni se hrdostí
Mlč v samotě
Dál se msti
lásce, co v nahotě
hojila minulost

Ukoj zlost
na srdci nevinném
v klamné jistotě,
že časem promine
věrná družka mužství

Hrou Cyrana
opět se zaskvi
v roli katana,
když v náručí milenky
zadupeš vzpomínky

Své pošlu do oblak
Blesk pak tmu zažehne
a v srdce kamenné
vstoupuje prázdnota
Černý bod života

Ublížené moudro

Jen polibek

Něžný byl,
taky trošku píchal
sladký květu pyl,
z nějž někdo kýchá

Ještě smět nektar okusit,
co sosák čmeláka
smí do dna pít
Kdy zas tě květ přiláká?

Holící

Hladků pleť rád máš?

Tů bez fůsů a chlupů?

Tož to přeca moja tvář!

Dyž opráším ju z lupů,

co padajů furt z hlavy,

(ešče tam pár vlasů zbylo

a fakt sů pravý!)

pleť zazáří sinavo a bílo

A dyž odmyslíš bradavice

zafarbené do černa a do růžova,

věru su já krasavice

Šak mejkap dycky šecko sková!

Náruč nejklidnější

Zdá se studená
poslední cesta člověka

Za život je odměna
pouť odvěká,
kdy do neznáma
plout musí duše bez těla

Sama...

Oděná rouchem anděla,
tunelem nekonečna,
časem,
kde protíná se dráha mléčná
a na konci
zář

Položili růži na oltář...

Mlýny

Melou Boží mlýny
pomalu a jistě
Když ne tu, pak v jiném místě
semelou lži a špíny

Z lásky teče krev,
mísí se s potoky slzí
Berou míru na rakev
a myšlenky těkají v kruzích

Bolest v spáncích pulzuje,
nedovolí pocit usínání
Vylét z života pomeje,
ať štěstí je zas k mání!

Padala hvězda do prázdna
Bez přání, bez tužby
Zůstala po ní tma
K jiným šla do služby

On?
Nedělní vegáč v paneláku
Nohy na židli jak baron hnída
Studu ani coby máku,
když s jednou spí, s jinou snídá

Melou Boží mlýny
Melou pomalu a jistě
Když ne tu, v jiném místě
semelou lži a špíny

Slepé moudro

Amore, Amore

Prý ticho léčí!

Snad něčí...
Mé bubnuje krev
tempem hlemýždím,
bere hřebík na rakev
a v ní láska odjíždí
do neznáma

Další rána tamtamu
brzy po ránu
vloudila se do těla
prázdnoty

Sama lásku chtěla?
A ty?

Amora šípem ožila
a teď típem ji jak cigaretu
Jak by byla nemilá!
I bičem polibek ženem z retů
popraskaných touhou

Láska je pánem!
My pouhým slouhou

Dnes

Piji sama kafe
Je bez chuti

Piji sama kafe
Smutek k zalknutí

Piji sama kafe
Naráz sladce mi je

Zavoněla včerejší melodie
uzamčená v nedohlednu

Dopíjím...

Čas večer zvednul
Jen zítřek stále není

Ale to pomyšlení!

Tvé opratě

Bez nebe obloha
Zem se houpe
Ztracená, ubohá
I slůvka na řeč skoupé

Z očí tryská žal
všeho poznaného
Dal - Vzal

Scházíš něho očí,
co uskakují stranou!

Srdce plahočí se srázem
Jde na čekanou

V dáli zří bazén
s utopenou minulostí

A není síly k živení!

Přítomnost se postí
A zítřek?

Nekonečná muka,
když nevíme,
že opratě
svíráme ve vlastních rukách...

Každé ráno

Ještě je brzo
a kdos na okno tu ťuká

I ty vzhůru jsi, má múzo?

Podiv se ven na výkuka:

Daleko, za horami, za lesy
sluníčko si postel stele
Červánkovou, s nebesy

Odjakživa ranní ptáče
probouzí se jemně a bez brblání
z noci temné,
co rosou pláče cestou ranní,
když za nespočet hvězd
spát se vrací

Den co den
nový list obrací,
by život v nás mohl kvést

Nejen sen!

Čas

Je čas návratů
Důstojně,
bez zkratu
vracet se vzpomínkami

My sami
určujem přítomnost

Stačí říci, dost!
A začít odznova

Žádná osnova
nikde není dána

Z rána
můžem vykročit
Zůstat stát
Minulosti otročit
Zavřít oči
Spát
Snít
Navázat, nenavázat nit

Vše naše rozhodnutí!

Stačí nebýt krutý
a mít se rád
míň
... . než
.............milovat

Slabé moudro

Nespolečná

Jsi tam
když tady
sečítám
přijatelné klady
samoty a zarputile
pronikám
do záporné řady
průsečíku
zbytečných
okamžiků
nespolečné chvíle