Neboj...

Neměj strach z básní
Jsou pouhý prach,
svázanou změtí myšlenek

Rozum se zasní...
Z života smetí
krade lék
na bolest i utrpení

Nic to není
ani neznamená,
ve verších klekat na kolena
v rozpálený písek touhy

Jsou obnažený okamžik pouhý,
kdy srdce kolemjdoucí prosí
o ždibek rosy
pro vyprahlé rety

Jen vadnou květy
v rozjizvené duši,
kde naděje smí se jen tušit

Pak malé slůvko nepatrné
dodá sílu života,
spoutaný žal ztrne,
zetlí samota