Kdykoliv počnem chvilky krást
čas zdivočele teče,
odloučence může zmást
neb co nejlínější lenoch rád se vleče
Přitom stále stejný
den, obyčejně obyčejný,
kdy nekonečno oblohou pláče
až smrčiny šat Tatrám smáčen
mlhou valící se potůčky slzí
Vím, na závěry příliš brzy
Pouhý týden prolomil se v půli
a v pouhý měsíc přehoupl se čas
od zázraku,
kdy pro, či proti své vůli,
za soumraku něhou v nás
prokvetl převzácný cit
vůní ztraceného mládí
Má či nemá být?
Marně se ptáš když z jitra
touha svádí
k hrátkám s osudem
Dobře víš a znáš:
Dnes jsme tu
a zítra?
Kde budem?
***
Na začátku vztahu odloučení vyvolává nejistotu, obzvláště s přibývajícím věkem přibývá pochybností...
Žádné komentáře:
Okomentovat