Bloudím lesem v rozvalinách stínů
- netuším kde jsem
Ale když pominu mohutné skály,
co odebraly větru vítr
a letité stromy, z kterých domy
ještě nestojí, pak spí tu
mohutná řeka v pokoji pramínku
Vzpomínku na matku Zem
pod srdcem nese si,
když bez adresy putuje dle rozvodí
Vodopád kadeře přes keře rozhodí,
do kaskád vrhne se bez hlavy
- každý proud toulavý do oceánu rozkoše
si zdárně prokouše dávnou trasu
Mé díky patří lesu, dešti i sněhové bouři
- oni tvoří stálé jinotaje v sále zázraků
Zrovna dneska taje sněžný běl
do země, do mraků, i do těl semínek,
kde života pramínek
vzkřiknout chce zrození ...
Bloudí lesem, kde nic není jako včera duše má osiřelá
Žádné komentáře:
Okomentovat